Dostal jsem mail s prezentací. Kolik jich už bylo jen za poslední
měsíc... Jsou soubory, které přišly už desetkrát z různých stran.
Medvídci, zajíčci, krajiny. Velké myšlenky i
prasárničky a vtípky... Kamarádka ale píše: Tenhle posílám jen Tobě,
jiní by ho nepochopili. Co je tak zvláštního zrovna na tomhle?
Otvírám ho, čtu a přemýšlím proč... Ostatně můžete ho najít zde (nebojte, fakt je to bezvirové .pps a pro ty, co nedůvěřují, krátký souhrn.... Na mši do zaplněné katedrály přicházejí dva ozbrojenci a volají: „Ten, kdo si myslí, že mu Ježíš Kristus stojí za to, aby dostal ránu ze samopalu, ať zůstane pokojně sedět.“ Z 2000 přítomných věřících zůstalo jen 20 lidí, odešli ze všech míst – z lavic i z kněžiště. Jeden z ozbrojenců se rozhlédne, pak se podívá se na kněze a řekne: “V pořádku, Otče, osvobodil jsem tě od falešných lidí a přetvářky. Nyní už můžeš začít s kázáním. Přeji pěkný den!“)
Zůstal bych sedět v podobném případě? Doufám, že ano. Že by mne v tu chvíli neochromil strach.
Vždyť i já jsem měl problémy přihlásit se ke svému Bohu a stále jsou některé chvíle, kdy o Něm radši mlčím. Ne snad kvůli slabé víře, spíš ze snahy vyhnout se zbytečným debatám v prostředí, o kterém už vím, že je nejen antiteistické a antiklerikální, ale hlavně betonově hluché. Ale s tím přece počítá i evangelium: „A které místo vás nepřijme a kde vás nebudou chtít slyšet, vyjděte odtamtud a setřeste prach se svých nohou na svědectví proti nim.“ (Marek 6,11)
Strach je však něco jiného. Strach je, když si na vizitku nedáte druhé jméno přijaté při křtu, protože byste za to dostali výpověď. Strach je nepomodlit se nahlas před jídlem, protože by se ostatní smáli. Strach je nepozdravit na ulici jeptišku či řeholníka v hábitu, protože by se ostatní divně koukali. Strach je neříct dívce na první schůzce „Ano věřím“, protože by mohla odejít.
Strach má tisíce podob a hrozba smrtí vlastně bývá velmi zřídkavou motivací naší hrůzy. Mnohem častěji se bojíme malichernějších věcí, než je kulka v zásobníku. Strach není nic jiného než nedostatek víry. Víry v sebe, ve své blízké, v lidi, víry v Boha. Už se nechci a nebudu bát.
