Když tak sleduji tahanice kolem volby hlavy státu, začínám čím dál tím víc chápat, že mají pravdu ti, kteří volají po obnově monarchie.
Je mi líto obou kandidátů (i když do toho šli dobrovolně).
Je mi líto politiků napříč stranami (i když na tom mají svůj podíl).
Je mi líto všech občanů (i když jsme si takovouhle reprezentaci zvolili).
Je mi líto České republiky (protože místo lva by za podobnou věc měla mít ve znaku banán)
A při představě, že každých pět let se mohu těšit na opakování takové absurdní truchlohry, si říkám, zda bychom neměli najít jinou, poněkud důstojnější formu existence našeho státu. Přeci jen to, že jsme se z moci vítězů stali v roce 1918 republikou, ještě neznamená, že to je navěky.
Ať už si politici ve svých exhibicích říkají cokoli, naší zemi mnohem víc než cokoli jiného chybí vnitřní identita. Jednotící symbol, který by pro každého znamenal to samé: Jsem Čech a jsem na to hrdý. Namísto jediné národní ikony, nabízíme sami sobě i světu tisíce možností, jak Země Koruny České chápat a přijímat. Tak například:
- jako Švejky (ale uvědomujete si, že Josef Švejk nejenže byl pitomec, on byl na svou neskutečnou pitomost i hrdý)
- jako národ milovníků piva (už nemluvíme o chorobách kardiovaskulárních, dietetických problémech a dalších prokletích)
- jako skvělé muzikanty (ale vyjmenujte někdo alespoň 2 skladatele moderní vážné hudby nebo jazzmany)
- jako skvělé hokejisty, fotbalisty, sportovce (podle toho, kdo nám zrovna něco vyhraje)
- jako národ krásných lidí (jen nám ta děvčata nějak rychle prchají pryč a rozmnožují cizí genofond :-) ...)
- jako hrdiny (ale už nemluvíme o tom, že většinu svých hrdinů nejdřív sami zničíme a teprve následně jim postavíme pomník - teda většinou)
- jako vzdělance (ale kdo ví, že kostnický koncil nesvolali kvůli Husovi)
- a tak dále...
My vlastně nevíme, kdo jsme. Snažíme se být vším, ale ve výsledku nejsme skoro ničím. A nejlíp tuhle bezradnost v hledání identity vystihuje oficiální logo na podporu České republiky. Komiksové bubliny, jejichž obsah je možno kdykoli elegantně a bezbolestně vyměnit.
Netvrdím a nechci tvrdit, že znám lék na tahle trápení. Není to totiž jen trápení a krize politického ražení. Jde o hlubší mravní trápení národa, který zavrhl Boha i Rozum a teď jen bezmocně tápe.
Nabízím však příklad, který stojí za zamyšlení. Čtrnáct let před námi se na zpáteční cestu k demokratickému fungování vydalo Španělsko. Tahle země si také vyzkoušela kouzla republikánství, která velmi rychle přešla v totalitu a diktátorství. Byť v jejich případě nešlo o bolševickou tyranii, ale Frankův fašismus. Namísto čisté parlamentární demokracie, která neměla za Pyrenejemi prakticky žádnou tradici a navíc pokaždé skončila krvavou lázní, nastoupilo cestu konstituční monarchie. A jak je vidět z dnešního postavení Španělska v Evropě a hlavně jeho vnitřního uspořádání a stavu, evidentně vsadilo na rozumnou kartu.
Na druhou stranu my, stále ještě zmasírovaní propagandou o habsburské době temna (a ví Bůh, že to je hodně nepřesností), jsme si řekli: "Za tatíčka Masaryka bylo dobře, bude zase hej." Jenže v tu chvíli si jen málokdo pamatoval jak Habsburky, tak Masaryka.
A teď počítejme dohromady od roku 1989:
- rozdělení republiky
- neustálé tahanice kolem prezidentů a jejich voleb
- totální zadlužení státu rozpočty připravovanými jen s výhledem na udržení křesel po dalších volbách
- nedokončené vyrovnání se s minulostí
- nedokončené restituce
- evidentní podvody na voliče v podobě neplnění předvolebních slibů
- a kdybych k tomu přidal celou řadu dalších společenských prvků, asi rychle vyčerpám kapacitu blogu
Proto se ptám, co když jdeme už nějakou dobu špatným směrem...???
