Pročítám si články o ekonomické situaci České republiky, o neveselých vyhlídkách na rozpočty příští. Přemýšlím, kde voliči přestávají chápat, že mezi rozpočtem rodinným a státním vlastně není až tak zásadní rozdíl. A přitom se ke každému z nich chováme naprosto odlišně. Blíží se volby a sliby pravděpodobně naberou olbřímích rozměrů. Ale co kdyby se objevil někdo, kdo by slíbil na příštích pár let jen "krev, pot a slzy"?
Našlo by se dost rozumných, nebo by se od něj všichni odvrátili a nechali se zase zlákat nesplnitelnými sliby. Vždyť přece z cizího, rozumějme ze státního krev neteče.
Představme si však situaci, ve které je naše republika, v poněkud menším měřítku. Zapomeňme na parlamentní lavice a podívejme se do vlastní kuchyně. Co udělá člověk, když dluží tolik, že každá další půjčená koruna mu může srazit vaz? Nechá si poradit, jak z té šlamastyky ven? Nebo půjde, pořídí si novou cetku a znovu si půjčí, dokud nepřijdou exekutoři, či soud nevyhlásí bankrot? Jen málokdo se takto chová ve vlastní domácnosti. Českou republiku ovšem podle všeho za svou "domácnost" považovat nechceme. Anebo ano?
Dva největší favorité říjnových voleb se chlubí tím, jak je pro ně hlas lidu hlasem více než Božím. Jeden bez průzkumu veřejného mínění ani pomalu neví, jestli trenky nebo slipy, druhý zase popojíždí krajem vína na kole a snad se i lidí ptá osobně, co vlastně chtějí. Tak co kdybychom jim řekli, že nechceme čekat, kdy od východu či západu dorazí exekutor a zabaví, co má ještě trochu cenu?
PS: Možná jsem naivní, možná dělám chybu, že věřím ve zdravý rozum lidí kolem sebe. Ale věřím!
