Nevolme komunisty !

 Od budoucích poslanců bychom měli žádat zákon, kterým dojde ke zrušení Komunistické strany Čech a Moravy a k zákazu jakékoliv další politické strany nebo sdružení, složené převážně z komunistů. Aby se KSČM nemohla přejmenovat a získat tak punc legality, je nutné do zákona vtělit paragraf, který stanoví, aby každá strana, jejímiž členy je více než 50 % bývalých komunistů, byla považována za komunistickou a zakázána.  

Za směšné považuji poznámky různých politiků, politologů i novinářů, že komunistickou stranu bylo možné zakázat pouze v roce 1990 a teď už to nejde. Proč by to nešlo? Že to správní nebo ústavní soud nedovolí? „Sametová“ existence komunistické strany se dá zrušit revoluční změnou zákonů i ústavy. Na revoluční změny není nikdy pozdě. Jen je třeba chtít. Listopad 89 je třeba dotáhnout do konce, aby byl skutečně revolucí a ne jen sametem.

Komunisté za svých více než 40 let vlády mají za sebou 262 popravených, více než 4 000 lidí, kteří zemřeli ve vězeních – což podle mne je totéž, jako kdyby je popravili. Statisíce nemohli studovat ani pracovat v oboru, pro který měli talent. Naše země tak utrpěla ve vývoji a stala se z evropského hlediska silně zaostalou. Neboť komunisté nebyli schopni ani zajistit dostatek toaletního papíru …

O tom, kdo jsou komunisté a čeho všeho byli schopni (a budou zase!!!) se může přesvědčit každý, kdo čte články nebo vidí televizní pořady, jejichž autorem je redaktor MF Dnes a televizní scenárista Luděk Navara. A mnozí další.

Komunistická strana byla zločineckou organizací, to říká i zákon. Tím pádem každý komunista, i ten, který zdánlivě jiným neublížil, ale vstoupil tam jen proto, aby se měl lépe než ti, co tam nebyli, aby mohl pracovat na tom, co jiní nesměli, se na tomto režimu podílel jeho schvalováním, podporou jeho existence jako diktatury. Komunisté na svých schůzích schvalovali trest smrti pro paní Miladu Horákovou. Titíž schvalovali a hlasovali pro smrt svého generálního tajemníka Rudolfa Slánského. A nejen oni, ale nahnali do tělocvičen i na pódia divadel malé děti a nechali je skandovat „smrt Horákové“ nebo „smrt Slánskému“. Komunisté, aby se udrželi ve straně a čerpali z toho výhody, prohlašovali o okupaci, že je to internacionální pomoc. Co to je za lidi? Jsou to zločinci. Někdo větší, někdo menší. Výjimkou jsou jen ti, co tam vstoupili z idealistických důvodů před únorem 1948 a později prozřeli a ze strany vystoupili. Ale ne až po „sametu“, ale tehdy, když to pro ně znamenalo totéž, co pro jiné slušné lidi být mimo stranu.

Stačí se podívat do programového prohlášení KSČM a hned je jasné, o co komunistům jde: O socializmus. O komunizmu zatím nehovoří, ale i na něj dojde.

Za pár dnů budou volby. Je téměř jisté, že je vyhrají – pokud nedostaneme rozum - sociální demokraté. Kdo chce vědět, jak to dopadne, může se už dnes začíst do historie Února 1948 a všimnout si, jak komunisté pohltili sociální demokracii. Nebo kdo to chce v podobě uměleckého díla, nechť se podívá na film „Smyčka“.

Sociální demokraté – pokud vyhrají blížící se volby – nebudou moci vládnout bez komunistů. Touha po moci a po vládnutí je u nich tak mocná, že jim dovolí zrušit dávné bohumínské usnesení, že s komunisty nebudou vládnout. Stačí na celostátní konferenci uznat, že se jinak vládnout nedá a při hlasování o tom zvednout ruce. Jak jednoduché! Stejně jsou mnozí členové sociální demokracie bývalými komunisty. Pro ně nic nového. Už dnes sociální demokraté s komunisty vládnou na mnoha radnicích. Také na to poukazují jako na důkaz, že to jde. Mnozí mladí lidé, dnes už čtyřicátníci a všichni mladší si nemohou pamatovat, jaké to bylo pod komunistickou diktaturou. Komunizmus znají vesměs jen z filmových komedií, při kterých se smějí a baví jako u náramné legraci. Bohužel.

Kdyby chtěli vědět, jak bude vláda s komunisty vypadat, nechť se podívají do Severní Koreje nebo na Kubu (ale na pláži to nepoznají). Kdesi jsem četl naivní názor, že jsme členy NATO a tato organizace nedovolí u nás vznik nové diktatury a přijde nám na pomoc. Vláda země může požádat NATO o pomoc, to jistě, ale myslíte, že komunistická vláda požádá NATO o pomoc? A OSN je tak bezzubá, že by snad pomalu bylo na místě uvažovat o vystoupení. Ale to jsem odbočil.

Trochu prognózy: pokud sociální demokraté vyhrají volby, zjistí, že bez komunistů nesestaví vládu. Zruší bohumínské usnesení o zákazu vládní spolupráce s komunisty. Následně se ukáže (což už stejně vědí), že stát je chudý a je třeba někde vzít peníze. Zdaní bohaté. Bohatí se začnou stěhovat i se svými firmami do ciziny. Komunisté „přesvědčí“ sociální demokraty, že nestačí zdanit bohaté a dovolit jim zisky ze zdejších výrobních podniků odvádět do ciziny. Třeba aktuálně diskutují o tom, zda by nebylo lepší znárodnit důl Paskov a udržovat ho, přes jeho nerentabilnost, za peníze nás všech. Mnozí sociální demokraté, zejména ti, co kdysi byli v KSČ, se přidají na stranu komunistů. Komunisté a přeběhlíci k nim získají ve sněmovně převahu a – podobně jako po únoru 1948 – spolknou zbytek sociální demokracie.

Vše bude v legálním rámci. Prostý lid uvidí, že právě komunisté jsou ti, kteří to s ním myslí dobře. Komunisté toho využijí a prosadí znárodnění … Lid prostý bude jásat, mladí odejdou do ciziny. A pokud tam již jsou, tak se nevrátí. Úbytek mladých neuživí současné důchodce a ti budou požadovat, aby byly zavřeny hranice. Komunisté hranice zavřou a pak na hranicích opět postaví falešné stanice německé a rakouské pohraniční policie, převlečou se do rakouských a německých uniforem a budou utečence dobrosrdečně vyslýchat. Pak je všechny zavřou i s rodinami a přáteli (akce Kámen) ... Stačí nebo mám pokračovat?

Co tedy s komunisty? Vyhnat je nemůžeme, i když jich je méně než sudetských Němců a na Sibiř by se určitě vešli. Protože nelze očekávat, že by nový parlament s většinou sociálních demokratů a komunistů, cokoliv antikomunistického přijal jako zákon, nezbývá nic jiného, než je jednoduše nevolit. A neměli bychom volit ani takové lidi, kteří nyní už nejsou komunisty, ale do roku 1990 jimi byli. Protože komunista se charakterově nezměnil. Zaprodat své svědomí kvůli osobnímu prospěchu a na úkor druhých je taková charakterová vada, že takový člověk nemá v politice co pohledávat.

Příkladem toho, jak by se měl bývalý komunista zachovat, je spisovatel Pavel Kohout. Kdysi zapálený komunista a prorežimní básník se politice důsledně vyhýbá. Před asi dvaceti lety jsem viděl, jak v talk show německé televize na dotaz moderátorky, zda se jako chartista zapojí do politického života v Československu, odpověděl, že ne. Že cítí svoji minulou spoluzodpovědnost za komunistický režim a do politiky již nepatří. Klobouk dolů.

Komunisty můžeme nechat žít a pracovat v jakémkoliv povolání, kromě služeb veřejnosti v politice. A budeme vyrovnáni. Měli by být za toto řešení vděčni, dokonce velice. Oni se svými občany za své diktatury jednali jinak. Ale nevolme žádného současného ani bývalého komunistu.