Namísto abychom bilancovali, jak jsme se dokonale odpíchli od komunistické éry, musíme konstatovat, že blbá nálada zůstala. Máme se – po materiální stránce – lépe než za komunistů. Výjimkou jsou důchodci, jejichž důchod činí nyní jen 55 procent čisté mzdy a dále v poměru k ní klesá, zatím co v roce 1989 činil 61 %.
Ale co se nezměnilo a na co 25 let čekáme?
Kdysi platilo „kdo neokrádá stát, okrádá rodinu“. Dnes je to stejné, jen s tím rozdílem, že dříve se rozkrádalo v malém a dnes ve velkém. Dříve stát okrádali obyčejní lidé, kteří si tu a tam něco odnesli ze zaměstnání domů, dnes většinou ti nahoře a rovnou v milionech...
Za 25 let jsme nedokázali zrušit komunistickou stranu. Přes zákon o zločinném komunistickém režimu jsou komunisti všude, kam se jen podíváme. Jednoduchou otázku, která po listopadovém převratu (protože revoluce to nebyla!) , zněla „co s komunisty?“ jsme nedokázali zodpovědět. Co se nabízelo? Teoreticky třeba odsunout, lépe řečeno vyhnat komunisty do Sovětského svazu, jak jsme to po válce udělali s Němci. To, bohužel, nešlo. Druhou, prakticky uskutečnitelnou byl zákon, kterým se komunistický režim prohlásil za zločinný, ale chyběl tam jeden malý paragraf, který se tam mohl dostat přílepkem, jak to dosud dělají poslanci u jiných zákonů. Ten paragraf mohl zní: „Bývalí členové KSČ a současní členové následnické strany KSČM nesmějí pracovat ve státních a veřejných institucích na všech stupních a to včetně zákonodárných sborů“. A mohl být od nich pokoj. Nechali bychom je žít a pracovat a podnikat a také případně krást v malém, jen by nám už nesměli kazit život. Ale to se nestalo.
Proto máme blbou náladu, soudce, kteří komunistické zločiny netrestají, žalobce, kteří čekají na to až komunisté umřou nebo se snaží tvrdit, že zločiny jsou promlčené, bývalí i současní komunisté sedí v Evropském i našem parlamentu, ve vládě i v městských zastupitelstvích, na Hradě i v podhradí, v nejrůznějších institucích, které ovlivňují stát a tím i náš život. A co z toho – kromě materiálních výhod - máme? Blbou náladu a důchodce, kteří nestačí platit nájem. A také špatné svědomí těch, kteří si to uvědomují. Čest naší zbabělosti!
