Do Tuniska jsem se vlastně původně těšil. Stop. Nastíním průběh cesty, pobytu a zpáteční cesty. Stop.
Přílet do Hammammetu. Stop. Hodinová cesta busem po místní rychlostní silnici. Stop. Obytné domy a za nimi hromady odpadků. Stop. Hromady odpadků mají deset metrů na výšku. Stop. Nekecám. Stop.
Příjezd do hotelu. Stop. Super hotel, super bazén, super pokoje, super jídlo. Stop. Tady super končí. Stop. Co se týče obsluhy, poznali jsme rasismus naruby. Stop. Doba čekání na nápoj u baru pro Francouze - max 1 minuta. Doba čekání na nápoj u baru pro Čecha - 7 až 10 minut. Celou dobu stojí barman před Vámi a baví se. Ale pro víno nedojde. Stop.
Na recepci údajně funguje exchange. Stop. Třetí den potřebuji rozměnit. Stop. Přicházím k recepci a žádám o výměnu peněz. Recepční se na mě dívá a nechápe, co chci. Znovu opakuji, že bych rád využil jejich služby exchange. Stop. Recepční mi odpovídá "uan oklok pí em". Stop. Přicházím na recepci v jednu po obědě. U recepce fronta. Tři lidi. Stop. Všichni jsou Francouzi. Stop. Všichni si mění peníze. Stop. Přicházím na řadu. Stop. Cedulku s nápisem EXCHANGE OFFICE, která doteď ležela na pultu, recepční před mýma očima stahuje pod pult. A odchází. Stop. Valím oči. Stop. Nestíhám. Stop.
Ajm sorry - volám na recepční. Jak je to s tím exchange office? Recepční odpovídá: "Not pósibl. Not pósibl." Stop. Ptám se, kdy bude pósibl. Za třicet minut. Stop. Přicházím za půl hodiny. Stop. Recepční čumí jak vejr. Stop. Rád bych si vyměnil nějaké peníze. Stop. Recepční se obrací na svou kolegyni a něco si špitají. Stop. Nestíhám. Stop. Čekám asi tři minuty. Pak říkám, aby mi zavolali šéfa. Stop. Přichází šéf recepce a mění mi peníze. Stop. Neptejte se, co to mělo znamenat. Já to taky nechápu. Stop.
V šest večer celý personál hotelového baru mizí za dveře. Stop. Je totiž říjen a dodržují zde Ramadán. Stop. Barmani se každý den v šest večer na deset minut "zdejchnou" a modlí se v zadní místnůstce. Stop.
Máte sice all inclusive, ale nápoje během dne v areálu hotelu nedostanete. Stop. Není nikdo, kdo by vám je dal. Stop. Nikde nikdo. Stop. Kolem bazénu chodí akorát místní plážový týpek, patřící k personálu, který po vás chce klíče od Vašeho pokoje. Stop. Jen tak Vám prý může objednat nápoje. Stop. Neptejte se mě, co to má znamenat. Já to taky nechápu. Stop.
Personál hotelu (až na jakéhosi šéfa, kterého jsme vídali pouze u večeře) neúměrně smrděl potem. A někteří jedinci natolik, že se nám dělalo fyzicky nevolno. Stop. Stalo se Vám to někdy? Stop.
Odjezd z hotelu. Stop. Od české delegátky působící v Hammametu se dozvídáme, že při příjezdu jsme měli nárok na oběd. Stop. Oběd nám ale nikdo nedal. Stop. Ani neupozornil, že bychom se mohli jít najíst. Stop. Dostali jsme totiž až večeři. Navíc nás delegát tuniského původu v průběhu týdne utvrdil v tom, že nárok na oběd jsme první den neměli. Stop. Jsme nasraný. Stop.
Konečně v letadle. Stop. Konečně nad Prahou. Stop. Začínáme kroužit. Stop. Kroužení trvá už 30 minut. Stop. Po páté letecké otáčce nad Prahou se ptám stevarda, proč nejdeme na přistání. Stop. Stevard odpovídá: Nou vizibility on dzý érport. Říkám, že je přece obloha bez mráčků a když koukám dolu na Prahu /jsme v sedmi kilometrech/, je krásně vidět. Stop. Servírky nikde. Stop. Stevard taky zmizel. Stop. Hlášení od kapitána letadla: Vzhledem k technickým problémům nelze zatím přistát na letišti v Praze. Stop. Děti začínají plakat. Stop. Dětský pláč je někdy hrozný. Stop.
Začínají plakat i ženy. Stop. Začínají se tvořit první katastrofické vize. Stop.. Děti pláčou nahlas. Stop. Dětský pláč je někdy nesnesitelný. Stop. Srdce mi docela buší. Stop. Je to k nevydržení. Stop. Hlášení od kapitána: Technické problémy přetrvávají. Z důvodu nedostatku paliva na další setrvání ve vzduchu to otáčíme na Norimberk a přistaneme tam. Stop.
Přistáváme v Norimberku. Stop. Konečně na pevné zemi. Někteří se rozčilují, že už nikam nepoletí a že si raději zaplatí vlak z Norimberku do Prahy. Stop. Nesmíme ale z letadla. Stop. Norimberské letiště nepovoluje výstup pasažérů z letadla společnosti Tunis Air. Stop. Všichni zapínají mobily a smskují svým rodinám. Stop. Kuřáci křičí na personál, že potřebují kouřit. Nervozita by se dala krájet. Stop. Děti pořád pláčou. Stop. Dvě hodiny stojíme na ploše norimberského letiště a čumíme do betonu. Stop.
Po dvou hodinách konečně odlet zpět na Prahu. Stop. Jsme nad Plzní. Stop. Opět začínáme kroužit. Stop. Stevard zmizel do zadní kajuty. Stop. Odcházím dozadu na WC a vidím stevarda, jak sedí na bobku opřený o stěnu a modlí se. Stop. Tohle raději ani neříkám své partnerce. Stop. Až později jsem si uvědomil, že padla šestá hodina a stevard se modlil kvůli Ramadánu. Stop. To si snad dělá prdel. Stop. Po sedmi otočkách nad Plzní míříme nad Prahu. Stop.
Začínáme klesat. Stop. Jsme v pěti kilometrech. Stop. Další dvě otočky. Stop. A pak už konečně - KONEČNĚ - dosedáme na letiště Praha.
Chce se mi zařvat: K*RVA, ani nevíš, jak Tě miluju, pevná zemičko pod nohama!
(říjen 2005, Tunisko, Hammamet, hotel Almaz, CK Bluestyle, letecká společnost Tunis Air)
