Dlouho jsem přemýšlel, jak mám nazvat tento článek. Nápadů
bylo tolik, že jsem nevěděl, který zvolit. Nakonec jsem se rozhodl pro tento,
aby téma bylo více než jasné.
Všichni je známe, všichni je používáme, ale přesto, když je někdo slyší na veřejnosti, ohrnuje nad dotyčným nos. Jde o sprostá slova. V češtině je to jednoduché. Ale co v cizích jazycích?
Před sedmi lety jsem půl roku pracoval v knihkupectví. Když pominu občasné vtipné situace, kdy jsem například zdravil nikoho (hned vysvětlím), vlastně jsem se celý půlrok nudil, a tak jsem četl knihy.
(Vysvětlení - když pracujete v obchodě s čímkoliv, jste naučení, že odpovídáte na pozdravy dobrý den i na shledanou. Já tam měl navíc celý den zapnuté jisté rádio a při tom, když nechodili zákazníci, jsem si četl knihy. V rádiu zrovna probíhal jakýsi rozhovor a když ho moderátor končil, oba zúčastnění se loučili slovy Na shledanou. No a já – naučen odpovídat na pozdrav a zabrán do knihy – jsem nahlas automaticky odpověděl Nashlé, Nashlé. V našem knihkupectví však v té chvíli bylo liduprázdno a já si uvědomil, že už mi to asi leze na mozek. Tolik k vysvětlení „zdravit nikoho“.)
Za ten půlrok práce v knihkupectví jsem přečetl víc knih, než za celý svůj dosavadní (tehdy pětadvacetiletý) život. Od různých válečných příběhů přes detektivky a komedie jsem se dostal i ke slovníkům.
Zavzpomínal jsem na školní léta a první slova, která jsem začal hledat, byla… No jaká asi? Hledal jsem sprosťárny a čuňačinky. V německém slovníku jsem ani nehledal. Německá sprostá slova nás učili už v osmdesátých letech sami Němci na pionýrském táboře v Úštěku. Takže klasické šajze nebo áršloch nebo mluvnicky špatné dubyšvajne znám už někdy od páté třídy.
Co se týče italštiny, s tou jsem tedy docela na štíru. Italsky znám snad jen jednu větu a tou je „Ti strapo le mutande“, což znamená „Roztrhám ti kalhotky“. Pak znám vlastně ještě kornuto a to je tuším paroháč. Nevím to ale jistě, takže mě když tak prosím opravte.
Pak se mi dostal do ruky japonský slovník. A teď se určitě spoustě z vás roztáhly koutky vašich úst a s nadšením čekáte, jaké mají japonci nadávky, když už sama jejich mluva svádí kolikrát k smíchu (nikoliv k posměškům, myslím k upřímnému pousmání, nemyslím to nijak zle). Ale pozor – nejsprostší slovo, jaké jsem v japonském slovníku našel, bylo bureisha. Čtěte prosím s důrazem na poslední slabice, tedy burej_ŠA.) A toto nejhrubší slovo znamená v češtině „ty ošklivý člověče“.
Pak jsem ještě našel slovo kakebuton, což znamená prošívaná deka. Velice sprosté, že? Já vím. Samo o sobě to sprosté není, ale pod prošívanou dekou se dají také dělat různé sprosťárny a čuňačinky :-)))
Pokud toto bude číst pan Tomio Okamura, poprosil bych ho, pokud zná nějaká podobná slova, ať klidně přispěje v diskusi. Docela rád bych se přiučil:-)) Já vím, že v jeho pozici to nebude snadné a důstojné psát o takových věcech, ale co kdyby? Co říkáte, pane Tomio? Co třeba aspoň nějaký link :-)))
Víte, jak se chorvatsky řekne „něco k pití“? Niešto k píče. A jelikož jsem chtěl v Chorvatsku na dovolené „zamachrovat“, když jsme se usadili s manželkou v jedné restauraci, požádal jsem vrchního, aby nám přinesl niešto k píče. Byl to ale shodou okolností i majitel restaurace a hlavně - byl to Čech. A ptal se mě, proč jsem tak sprostý a že si klidně můžu objednat v češtině. No tak fajn :-)
Nedávno jsem narazil i na seznam českých vulgarit na wikipedii. Posílám odkaz, kdyby si je někdo z vás chtěl zopáknout. Přiznám se, že všechny znám. Jen u jediného jsem zaváhal. Slovo „kobáč“ jsem opravdu v životě neslyšel a když jsem si přečetl jeho význam, tak jsem se už zase málem válel smíchy po zemi.
Hezký den. Váš Miroslav Macek.
Ale co to kecám? Váš SW :-)
http://cs.wiktionary.org/wiki/Kategorie:cs-Vulgarizmy
