Je tomu již drahně let, kdy jsme s partou kamarádů jezdívali na soustředění k vesničce Skryje nedaleko moravského Tišnova. Jednoho léta, kdy jsme zde opět trávili týden, jsem se v půlce týdne rozhodl navštívit jednu kamarádku z Hodonína, kterou jsem znal ze soustředění z předchozího roku. Cesta byla následující: Musel jsem pěšky až do šest kilometrů vzdáleného Říkonína, tam nastoupit na vlak do Brna, v Brně přestoupit na vlak do Břeclavi a v Břeclavi na vlak Hodonína. Trochu mašinérie, ale dalo se. Vše probíhalo poklidně. Pěšky do Říkonína, tam nástup do vlaku, cesta do Brna, v Brně u stánku s pečivem čerstvý křupavý rohlíky, pak vlakem do Břeclavi a tady v tom vlaku to začlo.
Když jsme "někde v polích", přichází průvodčí "jízdenky, prosím".
Sahám do kapsy pro peněženku. A sakra. Peněženka nikde. Kde je, mrška? Vždyť jsem ji tady přece měl. Tady v tý pravý kapse u bundy.
"Jízdenky, prosím."
"No jo, už ji hledám. Moment. To přece není možný, říkám si. Vždyť tady byla."
"Jojo, to známe. Na takový starý fóry já ti neskočím, mladej. V příští stanici si vystoupíš. "
Peněženku jsem fakt nenašel. A jelikož jsem nechtěl dělat problémy, v další stanici jsem byl opravdu nucen vystoupit. Byly to Žabčice. Byl jsem strašně naštvanej na toho ňákýho hnusnýho kapsáře v Brně na nádraží, kterej si na mě přilepšil, navíc jsem byl bezradnej a bez prostředků (v batohu jen pláštěnku a pět čerstvých rohlíků
z brněnskýho nádraží). A hlavně - byl jsem ještě náctiletej, takže mladej a blbej.
Napadlo mě zeptat se místních, kde je nejbližší služebna policie. Dozvěděl jsem se, že nejbližší bude asi
v Židlochovicích, což je vesnice asi tři kilometry od Žabčic. Pospíchám pěšky do Židlochovic a cestou už si přehrávám a připravuji interview s policisty, jak jsem byl nehorázně okraden na brněnském nádraží nějakým lapkou.
Přicházím na služebnu v Židlochovicích a vypravuji svůj příběh. Policista se mnou sepisuje protokol, ale narovinu mi říká, že na peněženku můžu zapomenout, že už se stejně nenajde. Ptám se, co mám ale dělat. Vždyť já nemám peníze na cestu tam ani na cestu zpátky. A tak jsme společně vymejšleli nějaký řešení a žádný kloudný nenašli. Policistovi se mě nakonec zřejmě zželelo a opravdu vám nelžu, ale tenhle policista (jmenoval se František Pražák) mi na můj občanský průkaz a na mé čestné slovo, že jakmile přijedu domů, peníze mu pošlu, půjčil padesát korun.
Byl jsem mu hrozně vděčný a rád, že můžu pokračovat ve své cestě. Za tento padesátikorunový neúročený úvěr jsem si zakoupil jízdenku do Hodonína a odjel za kamarádkou, od které jsem si musel později taky půjčit, abych se mohl dostat vlakem zpět do tábora ve Skryjích. Cesta zpět proběhla už v pořádku. Dorazil jsem do tábora a zde mi zas půjčili kamarádi, abych měl na cestu vlakem zpět domů na sever Čech, když jsme se za další tři dny vraceli.
Hned další den po příjezdu domů jsem pospíchal na poštu a poslal panu policistovi Pražákovi do Židlochovic doporučený dopis s padesátikorunou a poděkováním. (Peníze jsem samozřejmě poslal i kamarádce z Hodonína a stejně tak splatil i dluhy vůči kamarádům.)
Uběhly dva týdny a doporučený dopis přišel i mně. Byl z Brna a když jsem rozlepil protinárazovou obálku, vykoukla na mě moje nepoškozená peněženka. Byly tam všechny peníze, stvrzenky, vzkazy, prostě vše. A byl zde i lístek tohoto znění:
Dobrý den, předminulou středu jste si u nás zřejmě kupoval pečivo a peněženku jste nechal ležet na pultě. Tak jsem ji schovala u nás a až teď měla čas Vám ji odeslat. Adresu jsem našla na jedné stvrzence a tímto se omlouvám, že jsem se takto dostala k Vašim osobním údajům. Jinak to ale možné nebylo. S pozdravem (jméno paní prodavačky, které si bohužel nepamatuju), Karlova pekárna, Brno - hlavní nádraží.
Tyvole! To bylo první a jediné, co ze mě vypadlo. Kvůli vlastní blbosti tady podezřívám nějakýho lapku z hlavního nádraží v Brně, hlásím krádež a dělám vlny na služebně v Židlochovicích.
A tak jsem jako náctiletý dostal takovouhle životní lekci o tom, že ne všechno, co se zdá být černý, je černý, a že jsou na světě i dobrý lidi.
A tak vám všem do novýho roku přeju aspoň špetku podobnýho štěstí na takový lidi, jako jsem měl já na Františka Pražáka nebo na paní prodavačku z pekárny na hlavním nádraží v Brně.
