Nechci píchat! Nechci píchat!

Byl jsem nedávno na odběru krve. Přede mnou byli čtyři muži, ale šlo to jak po drátkách, takže jsme všichni potichu čekali, až na nás přijde řada. Ticho však ustalo s příchodem asi osmiletého chlapečka a jeho maminky, kteří přišli pár minut po mně.

Chlapeček asi tušil, co ho čeká, a tak velmi naříkal a brečel, až se zajíkal.(rým)

Ch: Mami, já nechci.
M: Musíme tam. Podívej, mně taky píchnou do ručičky. A brečím snad?
Ch: Ale já jsem malej a mně to bude bolet.
M: Ale nebude to bolet.
Ch: Bude.
M: Nebude.
Ch: Bude. Mně budou píchat víc.

Pak jsem šel na řadu já, ale jelikož ordinace zůstávala otevřená, slyšel jsem i pokračování rozhovoru. 

Ch: A proč nepíchnou i ségru?
M: Protože ta tolik nekašle jako ty, víš?
Ch: Ale já nechci píchat.
M: To zvládneš.

Jenže to už sestřička zavolala Další, prosím. Na řadě byla maminka s chlapečkem. Chlapeček se však bránil. Maminka tedy vzala chlapečka do náruče a když chtěla vejít do ordinace, chlapeček se zapřel nohama rozkročmo o futra dveří a začal křičet:

Nechci píchat! Nechci píchat! Nechci píchaaaat!

Tak jsem jen tak pokýval hlavou (podobně jako Pat Morita) a v duchu si říkal: Uvidíme, jak budeš mluvit za pár let, chlapečku!