Od doby, co mi k srdci přirostl digitální fotoaparát, dívám se na svět kolem sebe jinak. Nějak pozorněji. A taky cítím, že objevuji krásu tam, kde jsem ji před tim neviděl. Nejsem profesionál, ani takovou ambici nemám, ale rád se přiučím. Kritika mi nevadí, poučte mě prosím, pokud budete mít pocit, že mohu něco zlepšit.
Mám rád pocity, které ve mně vyvolávají různé variace barev oblohy. S hlavou v oblacích se zdají být všechny problémy malé, starosti nicotné. A ve skutečnosti většinou opravdu jsou. Umět se oprostit od každodenního starání se, zvláště když mnohdy příčinu starostí ani nemůžeme odstranit, je jedním z klíčů ke spokojenému životu. Jsme na světě jen chvíli a nic si z něj na onen svět nevezmeme. Snad kromě těch pocitů. Tak ať jsou krásné. :)
Pomalý západ slunce po bouřce.
Stále po bouřce, jen o chvíli později. Pruhy tmavších mraků v kombinaci s kousky modré oblohy a oblohy osvětlené západem slunce. Jemné a uklidňující barvy.
Nad jeseníky...
V nebesích - peřina kolem lomnického štítu. Bůh je mimo záběr, nerad se fotí.
Jednoduché až obyčejné - jemné předivo z něhož se tkají oblaka.
Strom života - tráva krátce střižena okusem :), podzimně laděný strom, šmouhovatá obloha. Možná už to malinko zavání kýčem, ale patří mezi moje oblíbené.
Škoda, že nelze cítit tu vůni krajiny, když jsem tisknul spoušť fotoaparátu.
Contrails - čáry po letadlech, zespoda osvětlené zapadajícím sluncem.
Druhý díl příště. ;)
