Truhlářský kurz

Znáte to, něco vás přitahuje, chcete se tomu věnovat a tak začínáte sbírat informace, kupovat si vybavení, hodiny trávit u youtube, diskutovat na fórech, sdružovat se, prodávat dříve nakoupené vybavení a kupovat si nové, kvalitnější a samozřejmě dražší, až už to nemáte kam dávat a jste rádi, že vám došly peníze. A najednou, ani nevíte jak, patříte mezi ty, kteří mají svého koníčka.

Koníček je fajn. Dává životu další rozměr, podporuje kreativní myšlení, zlepšuje zručnost a někdy se z něj může stát i povolání. Někdo sedí v sedle svého koně pevně. Zná všechny povely, mistrně ovládá uzdu a žádný taxisův příkop jej nerozhodí. Jiný (sisyfofský typ) se do sedla dostane s námahou, aby po chvíli přepadnul na druhou stranu a mohl to zkusit znovu a doufat v lepší výsledek. A někdo má jen nohu ve třmenu, zatímco jej kůň vláčí po prérii.

A protože jsem už sedřený dost, rozhodnul jsem se jít na kurz. Na truhlářský kurz. (Děkuji kolegům v práci, kteří mi jej shodou okolností koupili na rozloučenou, když jsem usoudil, že zaměstnání a koníčky nejdou dohromady.)

A nastal den D. V pátek v sedm večer jsem s baťůžkem se svačinou a hoblíkem Stanley, s né úplně nejostřejším želízkem, stál v Jeseníku před Alternativním truhlářstvím Jana Marečka. Že jsem trefil jsem věděl bezpečně. Všude hromady dříví, pytlů s pilinami, nádherná vůně dřeva a trocha prachu, která mě rozkašlala. Konečně!

Ve velké místnosti plné nádherných strojů, z nichž by se ani ten nejmenší nevešel do mé dílny (rozumějte půlky dřevěné zahradní chatky), byla už polovina účastníků na místě. Nakonec nás bylo deset a bylo to hezky půl napůl, pět mužů, pět žen. A dva instruktoři truhláři. Sešli jsme se ze všech koutů české republiky a tři účastníci přijeli dokonce ze Slovenska. Šou mohla začít. A začala.

Babička Honzy Marečka napekla štrůdl, netřeba dodávat, že byl skvělý. Inu babičky. Rovněž se nám dostalo ujištění, že štrůdlu je dost. Lepší začátek jsme si nemohli přát. Po všemi oblíbeném seznamovacím kolečku před nás páni truhláři vysypali hromadu dřevěných vzorků s tím, že máme určit, o jaké dřevo se jedná. Nepoznám strom po listech, ani když před ním stojím, takže z těch malých kousků dřeva jsem poznal jen modřín a smrk, při jejichž obrábění jsem už měl tu čest se zranit. Tím jsme úvod do kurzu zakončili a do 8:30 druhého dne jsme měli rozchod.

Ráno jsem dorazil s kyticí růží, kterou jsem koupil po cestě ku příležitosti výročí svatby, což vypadalo opravdu neotřele. Ale já jen prostě stíham vše a na okolnosti nehledím.

Po štrůdlu jsme začali exkurzí do elektrického nářadí. To máte pásovou brusku, excentrickou brusku, horní frézku, stolní frázu, protahovačku, formátovací pilu a další. Bylo to zajímavé, informačně nabité a se spoustou praktických ukázek. Následovala prezentace ručního nářadí. To máte dláta, hoblíky, japonské pily, lupénkové pily, měřítka, rejsky, uhelníky, pokosníky, svorky, hoblice, štrůdl a další krásné věci. Také jsme byli uvedeni do základů broušení dlát, správného řezání japonskou pilou a byli poučeni o bezpečnosti práce.

Po výborném jesenickém obědě jsme dostali první praktický úkol. Vyrobit přeplátovaný spoj. Každý z účastniků měl kompletní sadu potřebného ručního nářadí, včetně stolu a lampičky. Tento úkol všichni za odborné asistence hravě zvládli. Následoval spoj rybinový, což už taková sranda nebyla. Ale přišli jsme se něco naučit, takže jsme do toho šli naplno. Vyrobili jsme deset různých rybin, ale rybiny to byly.

Poslední, ale nejdůležitější, fází byl výběr vlastního projektu a jeho realizace. Páni truhláři s každým individuálně prošli možnosti a na formátovací pile nám dle vybraných projektů hrubě nařezali potřebné kousky. Při čekání jsem se trochu nudil a tak jsem šel na strůdl, zatímco některí kolegové už pilně pracovali na svých projektech. Nůž na štrůdl jsem nenašel, ale posloužila japonská dvoustranná pila, těch bylo všude dost. Samozřejmě jsem řezal tou stranou na příčné a né podélné řezy, jak nás to učili. Znalosti jsou základ...

Vybral jsem si štokrli s rybinovými spoji, abych si tento spoj procvičil. Cvičilo to se mnou až do večera, kdy už jsem měl na palci slušný mozol od dláta. Všechny nás už bolely ruce a tak jsme to zapíchli. Kolegové šli na pivo a já spěchal s kyticí za osobou mě nejmilejší.

Projekt

V neděli jsme už šli všichni rovnou ke svým stolům. Honza nekecal, štrůdly opět byly. Kolem mne začaly postupně vznikat stoličky, spárovky, bedýnky, rámy, no prostě nádhera. Tou dobou jsem už věděl, že to nemám šanci dodělat a že si místo výrobku povezu domů práci. Ale to nevadí, je to koníček a ten mi neuteče. Mám totiž nohu pevně ve třmeni a vím, že do sedla se jednou také dostanu.

Děkuji alternativnímu truhlářství za možnost naučit se něco nového, za skvělý přístup a božský štrůdl.

(V době uzávěrky tohoto článku neměl autor ještě svůj výrobek hotov a tudíž na fotografiích chybí, za což se čtenářům omlouvá. Zato si byl nucen po návratu z kurzu koupit nové, kvalitnější nářadí, což jeho manželce vůbec nevadilo, protože jíst každý den prý stejně není zdravé.)