Jakožto velcí fanoušci britského sitcomu Red Dwarf, tedy červeny trpaslík, jsme se s kolegou rozhodli, že když už jsme v Anglii, složíme poctu jedné z hlavních postav (Davu Listerovi) a navštívíme nějakou tu indickou restauraci.
Kolega vybral velmi pěknou restauraci, kde nikdo nebyl (teď už se nedivím, kaskadérů a kamikadze je poskrovnu) a kde nás velmi vřele přijali a obsloužili. Objednali jsme si bez delšího váhání kuře Vindaloo, cibulové karbenátky, kolega pivo a já tradičně colu, což se později ukázalo jako zcela nevhodný nápoj k tomu, co jsme měli pozřít.
Zanedlouho jsme měli vše na stole, včetně typických indických placiček, které byly úplně bez chuti a byly pro mě zprvu zklamáním. Později jsem za ně byl vděčný.
Umístil jsem placičku na talíř a podle vzoru mého kolegy, který je starý Vindaloo harcovník, jsem si sebevědomě nabral z misky kus kuřete a pořádně to zalil červenou omáčkou. Už když jsem si přivoněl, blesklo mi hlavou, že něco není v pořádku a že to nejspíše nebude z tohoto světa, ale hlad a zvědavost byla silnější.
Po prvním soustu, které mi vydesinfikovalo ústní dutinu způsobem, jakým to nedokáže ani peroxid vodíku v pekelné koncentraci, jsem nerozvážně polknul, za což jsem byl odměněn krůpějemi potu o velkosti mexického dolaru po celém těle. Zalapal jsem po dechu a jal se s mlhou v očích pokračovat, tentokrát již s mnohem větším respektem k celé pochutině. Bylo mi jasné, že má střevní mikroflóra a fauna je ta tam.
Během několika dalších soust mě střídavě oblévalo horko a zima a citelně jsem vnímal, jak mě opouští rýma a kašel, kterou jsem si přivezl z domu. Nadále jsem si již nevšímal červené omáčky, neboť pud sebezáchovy vykonal své a pokoušel jsem se věnovat pozornost pouze kuřeti a cibulovému karbenátku, což mi nebylo moc platné, protože kuře bylo v omáčce důkladně vykoupané. Placičky, dříve bez chutě, se ukázaly jako skvělý prostředek proti samovznícení. Kolalokovu limonádu jsem dal stranou a byť abstinent, zaškemral jsem o pivo.
Po celou tu dobu mě pozorovali indičtí pikolíci, evidentně v dobrém rozpoložení. Také můj kolega poznal, ze nejsem úplně ve své kůži a že vypadám jako po 10 km joggingu a solidárně mi nabídnul balíček papírových kapesníčků, které se po dotyku s mou pokožkou téměř vypařily.
Po večeři jsme se s kolegou, stále ještě se slzami v očích, rozloučili. On nastoupil do taxíku a já jsem se rozhodl jít pěšky do svého hotelu, který jsem ale kvůli celkovému vyčerpání a dezorientaci nemohl dlouho najít.
Jsem přesvědčen, ze ani reklamou opěvovaný Domestos by nezatočil se záchodovými bakteriemi a špínou lépe, než jako se to povedlo mě druhý den během ranní toalety.
Nebudu zabíhat do podrobností, ale celých perných 15 minut jsem v ukrutných bolestech přemítal o evoluci člověka, na jehož vrcholku se ocitl Ind s plechovou hubou, žaludkem, střevy a azbestovou prdelí.
Pěkný den a dobrou chuť. ;)
