V blogu "Symbióza" jsem zmínil otázky smyslu života s tím, že si na ně pokusím odpovědět příště... což je nyní. :)
Bez ohledu na náboženské vyznání či filozofický směr, zamyslím-li se nad podstatou bytí, vyvstávají ve mě otázky. Kdo jsem? Odkud jsem přišel? Proč tady jsem, co je mým posláním? Kam směřuji? Jaký to má smysl?
Moje definice smyslu života je - žít vědomě. Nebo lépe - prožívat.
Základní premisou v této mé definici je akceptování života po životě. Je více důvodů, proč o tom být přesvědčen, ale nebudu to v tomto blogu rozebírat i tak je text dlouhý více než dost. :) Pokud přijmeme, že naše duše po smrti (a někdy i během života) opouští tělo, musí do něj také po početí vstupovat. A tady to začíná být zajímavé.
Představuji si, že pro duši není zrovna lehké být svým způsobem uvězněn v těle, které má své limity, nicméně tělo a náš hmotný svět umožňuje něco, co duši stojí za to sem přijít. Je to prožitek. Věřím, že duše jako taková je dokonalá. Duše ví, že je dokonalá, ale prožít a ocenit dokonalost lze jen vedle ne-dokonalosti a pro tento účel je náš lidský svět ideální. :) Lásku, pokoj a štěstí si opravdu uvědomíme a začneme si ji užívat a cenit, až když se setkáme s nenávistí a utrpením. Tak jako si začneme cenit svobody až v momentě, když ji ztrácíme.
Další premisou je, že nikdo nechceme trpět a všichni chceme být šťastní. Když ale půjdeme do hloubky, zjistíme, že až díky utrpení začínáme opravdu žít a štěstí nacházet.
Díky "špatnému" máme možnost si plně uvědomit vše dobré. Zlo a utrpení tak nemusí být jevem nežádoucím, ale z dlouhodobého hlediska je formující a tudíž přínosem pro toho, kdo si toto uvědomí a bere vše zdánlivě špatné jako součást života, která pomáhá v růstu a v žití plnohodnotného života. Ne nadarmo se říká, že vše špatné, je k něčemu dobré.
A tak prožívejme každý den jako by byl poslední. Prožívejme špatné, stejně jako dobré, nebraňme se potížím a nesnadným věcem. To vše nás posiluje a pomáhá nám zvládat další překážky v životě. A hlavně, nemějme ze života strach. Zbavme se strachu. Kolikrát je strach jen převlečená příležitost. Nejlepší způsob, jak to udělat, je uvědomit si, že dříve nebo později stejně umřeme.
Tváří v tvář smrti je více než jasné, že není vlastně co ztratit. Strach o práci, o majetek, o rodinu, o zdraví, o život, strach z budoucnosti, to každý zažíváme a je nám to vlastní, ale neustálým strachováním většinu věci nevyřešíme, naopak je neustále udržujeme ve svém vědomí a tudíž i ve svém životě. A pokud je pravda, že to na co neustále myslíme, to taky máme, je dobré si udělat myšlenkovou hygienu. :) Na konci života pak mnozí zjistí, že se tak moc zabývali svou minulostí a budoucností a všemi svými strachy, že zapomněli žít v přítomnosti a že jim Život proklouznul mezi prsty. Nežijme, jako bychom neměli nikdy zemřít a užívejme krátkého času, který tady máme. Nebojme se ničeho a jděme za hlasem svého srdce, ten nám odpovídá na otázku proč tady jsme a co je naším posláním.
Jedním ze způsobů, jak osvobodit svou mysl a zkvalitnit svůj život ve vztahu k sobě i druhým, je nesoudit, neodsuzovat, odpouštět a pomáhat. Odpuštěním neprokazujeme službu nebo laskavost pouze druhému, jakkoli nám ublížil, ale v prvé řadě sami sobě. Odpuštěním druhým nebo mnohdy i sami sobě se zbavíme těžkého břemene, které nám zabírá spoustu času, otravuje myšlenky a tím i náš život. A přitom naše myšlenky jsou tím, co ve skutečnosti tvoří náš život.
Dva lidé ve stejných podmínkách, ale s odlišným myšlením, mají diametrálně odlišný pohled na svět a jejich život je tak rovněž diametrálně odlišný. Zatímco jeden je věčně nespokojený s tím, co má a chtěl by mít věcí více nebo jinak, druhý má radost z maličkostí, váží si toho, co má, děkuje a je vděčný. Díky tomu je spokojený, nepotřebuje další věci, neboť ve věcech štěstí není, štěstí je uvnitř každého z nás. Pocit štěstí je postoj, ne komodita.
Ano, velmi těžce se to přijímá nebo podle toho žije, když nám někdo hodně ublíží, když jsme my sami nebo někdo z našich blízkých těžce nemocní. Ale má to smysl a i díky tomu se nesnáze překonávají snáze. Zakusil jsem to v malém na sobě a vidím to i kolem sebe.
Důležitým a již zmíněným aspektem naší existence je podle mě pomáhat si. Jsem přesvědčen, že člověk má ve své podstatě v sobě zakódovaný soucit s ostatními a touhu pomáhat. Že tento pud v sobě často potlačíme pro svou pohodlnost nebo ze strachu, je už věcí jinou. I tady mám co dohánět.
To je vše. Ve stručnosti jsem se pokusil formulovat svůj pohled na otázky „Odkud jsem přišel“ a „Jaký to má smysl“. Zatím si ale nejsem jistý, proč jsem tady, co je mým posláním a už vůbec netuším, kdo vlastně jsem. Až na to přijdu, dám vědět. Něco mi ale říká, že mi to bude v diskusi peprně osvětleno. ;)
To tedy bylo, co se děje v hlavě a nyní pár fotek toho, co se děje v trávě. On to zase takový rozdíl není. :)
Tlející kus dřeva. Staré odchazí, aby uvolnilo místo novému.
Ranní kapky rosy. Osvěžení pro rostlinu, oko i ducha.
Unést se dá i velklé břímě.
Myšlenky jsou jako sarančata. Nustále skáčou sem a tam a když se vymknou kontrole, je zle.
Všechna sláva polní tráva.
Vesmír je jako pavučina. Vše je se vším propojeno. Vše se vším souvisí.
Krásu lze nalézt všude.
Když se z larvy může vyklubat krásný motýl, může se rovněž vyklubat něco krásného z každého člověka.
Děkuji své ženě za inspiraci a část fotografií, které jsou jejím dílem. :) A za šťastný život. (Happy wife, happy life)
