Ráno nás o páté budí údery železem do zavěšené kolejnice. Po hladové snídani nastupujeme do trojstupu. Stačí vybočit z trojstupu a strážní bez upozornění střílí. Průměrná doba života je zde půl roku.
Vězňové jsou rozděleni do dvou skupin. Do první patří ti, co plní normu č.1. Jí třikrát denně. Dostávají 700g chleba, čaj(=teplá voda), na oběd kaši a na večeři polévku. Druhá skupina neplní normu č.1. Jí jen dvakrát denně. Ráno čaj, večer polévku, chleba dostává jen 500g.
Vězňové z první skupiny vydrží se silami nanejvýš deset měsíců. Pak spadnou do druhé skupiny. Při slabší stravě jim síly vydrží někdy i další dva měsíce. Pak už nejsou schopni plnit ani druhou normu a odchází do vězeňské nemocnice. Tam mají stejný přísun "jídla", žádné léky, ale nemusí pracovat. Po měsíci odpočinku je bez ohledu na zdravotní stav odesílají zpět na stavbu, automaticky do druhé skupiny.
Většina jich pak zemře vyčerpáním přímo na šichtě, nebo v noci na palandě. Mrtví se hodí do rokle. Nejdřív se z nich ale stáhne šatstvo, případně vytrhají zlaté zuby (je třeba se podělit s bachaři).
O mrvoly nikdo nedbá. S nástupem zimy zmrznou na kost a zasype je sníh.
Koncentrační tábor při stavbě Bělomorského kanálu, Sovětský svaz, jaro 1941. Autor, československý občan, zde byl ve výkonu trestu poté, co byl zadržen NKVD na sovětské straně hranice při útěku z Podkarpatské Rusi okupované Maďarskem.
Jan Demčík, Můj útěk do Gulagu, vydáno 1995
