Největší světová krize všech dob, pečlivě naplánovaná a připravená, způsobená zlými ilumináty, židy, bankéři, lidmi z vesmíru a jinými netvory, se blíží mílovými kroky ku Praze. Ještě tu není, a už se před ní všichni třesou. Podle všeho k nám přijde v plné síle na podzim 2009 a zardousí všechno prácechtivé obyvatelstvo.
Cože? Všechno prácechtivé obyvatelstvo? To jsem si oddechl. V tom případě bude mít na českou ekonomiku nulový vliv. Podíl prácechtivého obyvatelstva se u nás limitně blíží k nule. Jakési zbytky podivných bytostí, které práce ještě baví, lze nalézt kdesi na vinicích jižní Moravy, na břehu zlínské Dřevnice, v některých oblastech Vysočiny a jižích Čech. Zbytku republiky se ovšem žádná krize nemůže dotknout.
Už dávno se nepracuje pro radost, ale pro prachy. Je jedno, jestli sedím v autě dealera té, nebo úplně jiné značky. Když mě vyhodí, půjdu jinam. Ke konkurenci. Na pracák. Však hlady nechcípnu. Dnes se přece taky starají o ty haldy neschopných vyžírků na pracáku,tak se postarají i o mě, ne?
A co v matičce Praze? Ach, tam se už nepracuje dávno.V sídlech nablýskaných korporací se nepracovalo nikdy, tam se jen plní direktivy z centrály. Český mozek není třeba. Ministerstva a úřady? Pche! Děte mi k šípku s prací! Víte, kolik dnes musím řešit mejlů? Tolik administrativy jste neviděli! No a co kavárny a hospody? „Milej pane, já tady mám narváno a vy budete prudit, že máte pívo pod čárku? Já tady nemusím bejt! To je vůl! Pivo za pětatřicet a ještě si bude stěžovat. Ať jde vedle, tam ho maj za vosmatřicet!“
Tak co, ještě si myslíte, že krizi nepotřebujeme? Třeba nás naučí vážit si práce, jak popisuje stav své kavárny v americkém městě paní Jamerson (celý článek ve slovenském originále včetně krásného blogu je zde):
(...)
„Lidé, kteří chodili ráno a odpoledne, najednou začali chodit jen jednou za den. Někteří přišli jen o víkendu. Jiní si začali objednávat malou kávu místo velké. (…) Mnozí mi říkají, že chodí jen proto, aby podpořili svou místní kavárnu (tedy MOJI kavárnu!). Vidí, kolik podniků v okolí se zavírá a svým podílem se snaží nás držet při životě. Jsme jim za to všichni neskutečně vděční.
(…)
Myšlení nás všech se změnilo. Nedávno jsem nové zaměstnankyni vysvětlovala, proč mi nevadí, že musím po každém hostu zametat, čistit a uklidit. (…) Dokud chodí, jen ať dělají svinčík, ráda po nich uklidím. Znamená to, že já, ty…my všichni máme pořád důvod k tomu, abychom ráno vstali z postele a někam šli. Znamená to, že máme práci.
(…)
Je úžasné pozorovat, jak moji zaměstnanci najednou dělají vše, oč je požádám. Dělali to obvykle i předtím, ale dnes je to úplně samozřejmé a nemusím je nikdy žádat dvakrát. (…) Dnes konají okamžitě. Umí zhodnotit situaci. Potřebují práci. Předhánějí se v tom, kdo je lepší. Vědí, že ani po skončení pracovního poměru nepřestávají chodit účty a někdo je musí platit.
(…)
