Duch se němění tam, kde vládne čest, vznešenost a hlavně dřina. Co bylo geniem loci v 15., 17., 19. století, to čiší z atmosféry šermírny i dnes.
Pachtí se a potí. Poskakují, uhýbají a vykřikují. Touché, bod, zásah a minutí. Někdo je připojen na neomylného elektronického rozhodčího, jiný své zásahy přiznává v čirém gentlemanství.
Povaha šermu je však stejná, překonávat soupeře se časem stane méně, než překonat sebe. Z touhy po vítězném bodu stává se touha po dokonalé akci. Touha po souhře čepele a ducha. Touha po souhře dvou myslí, to když šerm se z úpolu mění ve vzájemnou hru a pobavení diváka.
Elegance v každém coulu, těžké začátky neohrabaného nadšence. Neovládaný vztek i chladný kalkul. Smích nad zdařilou fintou, pláč nad zlomenou čepelí oblíbeného rapíru. Tlukot srdce buší v rytmu rychlých seků, zúžený dech pod těsnou maskou. Cinkot kordů, rachot seker a štítů, tupý třesk tyčí a jen výkřik "stop" tam, kde šerm se mísí se zápasem v nasazené páce.
Drobotina nadšená, poprvé jim někdo dovolí cítit se jako vysnění D´Artagnanové, Cyranové a a no prostě všechny ty postavy z pláten kin a stránek knih. Znuděný študák, dyť von už zná, už to v ruce držel... au.
A mistr? Jsem tu jen já, poučený učedník nekonečné cesty za uměním stejným v 17. století a přece vždy jiným, jak barva moře každé ráno.
