Hrajeme v jedenáct, v jednu a ve tři, tuhle větu jsme za posledních jedenáct let opakovali v Telči stokrát. Bůh se dnes rozhodl, že věci budou jinak.
Když v jedenáct přišla první prudká sprška, spolehli jsme se na to, že ostaní přeháňky se Telči vyhnou, jako většinou. Dva z našich šermířů se ani nestihli obléci do kostýmů, tak se pasovali na pány herce a prohlásili, že se převlečou až těsně před záběrem - před vystoupením. Blížila se jedna hodina, poledne bylo ve znamení jasna a slunce, takže jsem začal připravovat scénu, ti dva si zopakovali souboje (v teplácích) a s poukazem na jasné nebe vykřikovali "bude déšť" a "herci si počkají". Začal jsem jim lát a nademnou se náhle zatmělo, šumi svist a déšť...
"Dobrá", prohlásil jsem. "Pokud si myslíte, že na poslední představení také zaprší, ani se nepřevlékejte a mažte na Kopeček."
"Ne, my chceme hrát, ve dvě se převlíknem". Kulík se u toho sice tvářil pochybovačně, ale chvíli po druhé se do nového přepychového renesančního kostýmu nasoukal. "Hele, můžu mít rozepnuté ty španělské kalhoty?""Proč? Škrtí tě snad?" "Ne, jen v nich neudělám výpad, což je pro šermířské scény trochu problém." "Jo, klidně si je nech rozepnuté všude, hlavně se už obleč dokud..."
Ne, v tu chvíli se déšť ještě nespustil. Až po čtvrthodině, když už byli před scénou diváci a všechny věci rozbalené, zbraně, aparatura i kostýmy na převlečení do dalších scén. A co si předtím déšť šetřil, to ze sebe nyní vydal. Ďábel zmok a ze špičaté bradky mu kape voda.
V jedenáct, v jednu a ve tři. Hrajete? Ne prší.
