Jak se vyjádřil čtenář předešlého článku, je z elektronického plaťáku mimo, domnívá se totiž a k takovému pocitu dosavadní kampaň státu vede, že celé řízení proběhne elektronicky, až tak říkajíc dlužníkovi do bytu. Protože nejen v diskuzi k článku jsem se setkal s několika podobnými omyly, upřesním informace kolem elektronického soudnictví. Nedá mi, trochu se také nepozastavit nad neschopností státu vzdělat občany v tom nejdůležitějším, jak vlastně v právním státě žít.
Elektronický platební rozkaz je elektronický jen v části podání a zpracování, písemné vyhotovení musí být povinnému (tomu kdo má platit) doručen obvyklou cestou a navíc do vlastních rukou. Znovu a jednodušeji – podání žaloby elektronicky s elektronickým zaručeným podpisem, zpracování žaloby elektronicky (alespoň předpokládám, pokud by soud vzápětí vyrobil papírový spis, byla by to větší fraška, než se zdá), uvědomění dlužníka písemně. Nepřevzetí nebo odpor = zrušení rozkazu. O prověření podpisu žalobce se stará (měl by) soud. Pokud má někdo pocit, že se na něj někde na internetu objeví platební rozkaz a on něco prošvihne, nemusí se bát, stačí sledovat svou normální písemnou poštu. V této souvislosti připomínám poměrně nedávné rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci doručování rozhodčích nálezů, kde soud připouští elektronické projednání věci, ale nález požaduje doručovat v souladu s o.s.ř., nikoliv dle dohody stran, jak zamýšlel původně rozhodčí zákon. Soudům se podařilo opět úspěšně poškodit zájmy lidí, protože chraň bůh stát před samostatností a vlastní vůlí jeho občanů.Stát si myslí, že není třeba lidi vzdělávat v něčem tak „samozřejmém“ jako je právo. Na školách se naučíte derivace a integrály, ale jak postupovat při žalobě, nebo proč je lepší použít arbitráž než soud, o tom se dozvíte spíše z filmu než od institucí ke vzdělávání určených.V televizi běžel notoricky známý film Erin Brockovichová, mimo nesporného talentu představitelky hlavní role, mě zaujala především diskuze mezi ní a právníkem. Tématem bylo, zda jít se sporem před veřejný státní soud nebo před arbitra. Ano, veřejný soud by možná uspokojil poškozené po morální stránce, PGE by vláčeli v médiích a možná by došlo i na trestní řízení, na druhé straně by si na odškodnění počkali deset či patnáct let a někteří se ho ani nedožili. U nás je stejná situace a elektronický platební rozkaz ji nenapraví. Rozhodčí řízení by mohlo, ovšem to by o něm musel někdo rozumně informovat. Dnes slyšíme o arbitráži jen ve špatném světle, to nemůžeme mediím vyčítat, potřebují senzaci a věci fungující a dobré většinou plynou tiše. O to větší by měla být informační role veřejné správy. Nebo zůstaneme s informacemi o moderních způsobech řešení majetkových sporů odkázáni na osm let staré americké filmy?V dalších článcích se k rozhodčímu řízení vrátím, vzhledem k tomu, že jsem aktivním rozhodcem, rád bych s ním a dalšími alternativami seznámil veřejnost. Než přepíši informace do podoby vhodné pro blog, můžete se dočíst důležité informace na webech soukromoprávní instituce kde funguji – www.urmr.cz.
