Velká chyba nekřesťanů

A neŽidů a nemuslimů.

Tolik vyplýtvané energie na to, aby vytloukli "věřícím" z hlavy to, že Bůh existuje. Jejich argumentem bývá, že si ho vymysleli lidi a měl místo jen v "primitivních" dobách před nástupem solidní vědy. A že jeho existenci stejně nelze dokázat. A že"věřící" jsou zákonitě blbí nebo (jsou i horší nadávky).

A proč to všechno? Co by jim udělalo připustit, že Bůh existuje? Podle Bible (laskavě dočtěte před komentářem, že Bibli nevěříte) se každý musí svobodně rozhodnout, co z jeho životem bude. Takže je legitimní (jen z pohledu věřícího smutné) říct: Bůh mě nezajímá, je tam někde, no a co, pojďme se bavit o něčem jiném.

Ono je pohodlnější se do krve pohádat o otázce Je/Není. Tím se sami přesvědčují, že mají pravdu, že dokážou najít nějaké argumenty a že ti druzí nemají tolik bojovnosti a důkazů. Vyrovnat se s něčím je v životě to nejtěžší. Smířit se se skutečností, přenést se přes něco, nedělat z toho pořád středobod života. Také s tím bojuju, např.ohledně naší drahé paní učitelky, co nás psychicky týrala. Není dne, abych si na ni nevzpomněla a ten vztek tam pořád někde je, rychle se vynoří, když se o ní s někým bavím (hlavně vztek, že té šikaně ředitel nevěřil).

Když se něco nedaří, musí se najít viník. Terry Prachett píše v knížce Men at arms o trpasličích bozích (volný překlad): Když se bouchnete kladivem do palce, je fajn moct se rouhat. Chce to mít velmi speciální a zarytě ateistickou mysl, poskakovat s dlaní sevřenou v podpaží a křičet Ó, ty jedno náhodné proudění v časoprostoru nebo Á, primitivní a zastaralý koncepte. (str.82) Když se něco nedaří člověku (a nedokáže v tom najít svoji chybu, kterou mohl ovlivnit), musí to na někoho svést. Na někoho výš, kdo to ovlivnit mohl. Hledání viníka se střetne s představou Oni tvrdí, že Bůh je dobrý. A "logikou" usoudí, že Bůh není dobrý, ergo není.

Náboženské směry jsou lidských chápáním Boha. Každý ho chápe trochu jinak, každý má mozek jinak nastavený. Nejde o to vybrat si náboženský směr. Jde o to, poznat Boha. Poznat ho osobně, z vlastní zkušenosti, na vlastní kůži. Když nechcete, nikdo vás nenutí (ve smyslu: reklama na prací prášek X poběží v televizi každý den, ale to je tak jediné, co vás "nutí" si ho koupit). Ale musíte být schopní říct Nechci, tečka. Ne se o Bohu donekonečna bavit a vykládat, že neexistuje (stejně trapné jako napotkání kritizovat ty, co kupují prací prášky. "Tak vy kupujete prášek, jo? A víte, že distributoři dělali kdysi na ulici protestní stávku a někoho to zabilo? Jak to myslíte, že to není chyba prášku? Pro mě ten prášek nikdy nic neudělal. Když jsem byl nemocný, koupil jsem si vzorek a nic to neudělalo. Nevěřím, že prášek existuje.")