Padej, ale hlavně nespadni!

Za pád na chodníku má odpovědnost vlastník chodníku, nikoli ten, kdo spadl?

   Čmáranice tříletých dětí nevisí v galeriích jen proto, že dítě ke kresbě neumí s vážnou tváří dodat, že ta modrá skvrna v levém horním rohu symbolizuje nekonečnost časoprostoru a ty dvě tečky zelenou jsou výrazem odvěké lidské touhy otevřít své já světu. Dítě na sebe nebere zodpovědnost za své dílo, narozdíl od umělců z povolání (srovnání kvality obou kategorií někdy subjektivně vychází lépe pro první skupinu).
 
    Když spadne na zem dítě, je to jasné. Utíkalo rychle, nebylo dost opatrné, zakoplo/uklouzlo, spadlo. Dospělý si to umí zdůvodnit "lépe". Oni neodmetli chodník, oni sem něco položili, abych spadl.
 
    Dítě ví, že led klouže (proto většina dětí zimu miluje - klouže to, dá se bruslit, lyžovat, bobovat). Časem zjistí, že v některých botách víc a v některých míň. Časem mu dojde, že z kopce to klouže vždycky (proto tam začne chodit lyžovat a bobovat).
 
   Dospělí jsou odchovaní oním slavným procesem Horká káva u MacDonald's. Je to chyba dotyčného majitele domu, že mu tam obec postavila chodník, že je ten pozemek z kopce, že nasněžilo za hodinu pět centimetrů, že mám zrovna boty s téměř neexistujícím vzorkem. Ať platí (když měl na barák).

 
   Někteříí sníh poctivě odklízí. A není nic horšího, než krásně odmetený úsek, na kterém se usadila ledovka. Po pravém sněhu se dá aspoň přeběhnout bez rizika, aby to klouzalo, vrstva musí být velmi tenká a na nefalšované ledové ploše (i když stačí, když se po sněhu projede banda dětiček na saních).
 
    Spadnout není umění. Snad proto by gesto přijetí odpovědnosti za případný pád bylo stejné jako gesto dítěte, co se snaží vysvětlit, proč má v rohu svého obrazu modrou skvrnu.