Zmatení aktivisté nevědí, co chtějí

Není tomu tak dávno, co se občanští aktivisté pyšnili tím, že se jejich zásluhou podařilo docílit toho, aby si obce mohly na svém území samy regulovat provoz loterií. V čele s Matějem Hollanem opakovali, že obce mají právo si samy rozhodovat o tom, zda na svém území hazard chtějí či nikoliv. Teď je vše jinak a stejní aktivisté se stejným Hollanem v čele naopak tyto pravomoci obcí odsuzují a požadují centrální nastavení pravidel, po kterých dlouhodobě volají i sami provozovatelé.

Co za tímto jen stěží pochopitelným obratem stojí? Napadá mne jediné možné vysvětlení. V době, kdy aktivisté velmi horlivě pracovali na tom, aby na svou stranu získali představitele obcí a měst, měli za to, že se jim jejich plán podaří dotáhnout do konce. Pár obcí, které následně podaly ústavní stížnost na to, že jim Ministerstvo financí neumožnilo vymýtit hazard z území, skutečně našli. Chybou však bylo věřit tomu, že se všichni podrobí Hollanově diktatuře – přesněji že v momentě, kdy stěžovatelům dá Ústavní soud zapravdu, všechna města a obce bez ohledu na možné negativní dopady tohoto rozhodnutí jako na povel loterie ze svých území vykáží.

 Provozovatelé loterií dlouhodobě upozorňovali na to, že se tak nestane a co hůř – že nejednotnost pravidel a možnost nastavení libovolných podmínek, za kterých je v dané lokalitě možné loterie provozovat, způsobí pouze nepřehlednost, zmatek a chaos, zvýhodňování jedněch provozovatelů na úkor druhých a možnost vzniku korupčního jednání. Podmínky se totiž mohou lišit nejen obec od obce, ale dokonce i v jednotlivých městských částech. Proto zástupci loterního průmyslu dlouhodobě volají po jednotných podmínkách, které budou nastaveny centrálně a spravedlivě pro všechny. Teď už má stejný názor i pan Hollan.

 Skutečnost je totiž taková, že ne každý starosta podlehl nátlaku aktivistů tím, že by se rozhodl přijat jejich diktaturu.  A zdaleka ne všichni zastupitelé se nechali zastrašit tím, že pokud aktivisty neposlechnou, budou okamžitě v médiích obviněni z toho, že zajisté museli vzít úplatek, případně že blaho jejich obce a občanů jim vůbec neleží na srdci.

 Představitelé měst a obcí jednoznačně dokázali, že sami nejlépe znají potřeby své obce, mají svůj vlastní rozum a dokáží zvážit všechna pro a proti spočívající v příjmech pro místní rozpočty, respektive hrozbě nezaměstnanosti a vzniku černých heren. Rozhodli se tedy tak, jak uznali za nejvhodnější, což pan Hollan ani v nejmenším nečekal. Za to teď samozřejmě musejí snášet jeho ostrou kritiku. Byl to ale sám Matěj Hollan, kdo chtěl, aby se tito lidé mohli sami svobodně rozhodnout. V čem je tedy problém? V tom, že přijali jiné rozhodnutí, než jim poradil? Uznat chybu je pro aktivisty absolutně nepřijatelný počin – proto se nyní objevila citace pana Hollana, kde navzdory všem svým dřívějším výrokům požaduje to, po čem provozovatelé volají již dlouhé roky -  centrální regulaci. Hollan navíc zjistil a potvrdil i to, že obavy provozovatelů byly na místě – a tak dnes sám přiznává, že odpovědnost v rukou obcí vytváří obrovský korupční potenciál…