S velkým překvapením jsem si přečetl informace o tom, že aktivista Matěj Hollan, známý především tím, že se snaží strhnout na svou stranu veřejnost za pomoci neověřených informací a lží, přišel s novým, tentokrát tragikomickým nápadem… Chce po neziskových organizacích, aby se vzdaly prostředků z veřejných rozpočtů!
Hollan a spol se totiž snaží ovlivnit neziskový sektor a přimět jeho zástupce k tomu, aby se veřejně distancovali od finanční podpory, kterou mohou získat z prostředků pocházejících z provozu loterií a jiných podobných her. Aktivisté však nějak pozapomněli na to, že vlastně nabádají nevládní organizace k tomu, aby se vzdaly peněz ze státního, obecních a městských rozpočtů - jedná se totiž o finance, které loterní společnosti těmto institucím v rámci loterní daně a dalších odvodů odvádějí. A ty jsou v řádech miliard korun. Jde tedy o prostředky z veřejných rozpočtů a je čistě na státu, obcích a městech samotných, jak s nimi naloží.
Jeden ze subjektů, který se na stranu aktivistů přidal, ve svém prohlášení uvádí, že odmítá přijímat finanční dary od hazardního průmyslu stejně jako od průmyslu zbrojního, tabákového či alkoholového – jde prý o peníze „poskvrněné“. Jenže peníze, které tyto průmyslové segmenty odvádějí státu, slouží veřejnosti. Předpokládám tedy, že zástupci uvedené organizace nechodí po chodnících, nejezdí po silnicích, nedopustí, aby jejich děti navštěvovaly školy, navštěvovaly zdravotnická zařízení a podobně – toto vše je totiž budováno za využití peněz z veřejných rozpočtů.
Není tomu tak dávno, co loterní společnosti povinně odváděly až 20% svých příjmů na veřejně prospěšné účely. Obdarovány tak byly tisíce subjektů mnoha miliardami korun. Jednalo se o prestižní nadace, nemocnice, školská zařízení, církevní památky, sociální ústavy, kulturní instituce, sportovní kluby a v neposlední řadě řady tělesně či mentálně postižených dětí i dospělých. Je zvláštní, že tehdy nikomu tento systém nevadil. Nenašla se jediná organizace, která by křičela do světa: „Ne! Tyhle peníze nechceme! To raději ukončíme svou činnost a necháme ty, kteří jsou na nás závislí, bez pomoci!“. Naopak po legislativních změnách začali tito obdarovaní sami podepisovat petice zato, aby neziskový sektor nezůstal bez pomoci. Celkem o to, aby peníze z loterií dál pomáhaly potřebným, usilovalo svým podpisem pod archy s názvem „Ano charitě“ 20 tisíc lidí!
Upřímně – osobně této Hollanově aktivitě dost dobře nerozumím. Je snad přesvědčen o tom, že jen kvůli jeho rétorickým schopnostem a snaze strhnout davy na svou stranu budou neziskové organizace riskovat to, že budou muset ukončit svou činnost? Většina z nich totiž doslova bojuje o každou korunu, a to nejen na podporu svých projektů, ale také na provoz.
Především však nechápu způsob, jakým by nevládní organizace tento krok dle Hollana měly učinit. Nepředpokládám totiž, že zástupci jednotlivých organizací budou vyslýchat představitele státu, měst a obcí a pídit se po tom, odkud že se vzaly peníze, které jim nyní mohou pomoci. Opakuji - jedná se o prostředky z veřejných rozpočtů!
Pan Hollan si na sebe tentokrát vzal vskutku těžké břemeno. A aby toho na něj nebylo málo, senát před pár dny podpořil novelu založenou na možnosti, jež byla dána provozovatelům kurzových sázek a loterií - tedy aby snížili sazbu odvodu loterní daně z dvaceti na patnáct procent. Těchto pět procent pak poskytnou Českému olympijskému výboru, který bude prostředky dále distribuovat tak, aby posloužily veřejnému sportu. Měl by se tedy i sport, který je dlouhodobě podfinancován, dát do boje za to, aby nezískal ani korunu a vzít tak například dětem jednu z možností, jak smysluplně trávit volný čas?
Plně rozumím tomu, že se pan Hollan díky loteriím snaží zviditelnit a předpokládám, že je to z toho důvodu, aby předem nasbíral body, které mu pomohou v jeho plánované politické kariéře – nicméně nevím, zda si svými kousky v poslední době spíše pod sebou nepodřezává pomyslnou větev. Pan Hollan se již několikrát musel za své lži veřejně omluvit. Čelí i trestním oznámením.
Doufám tedy, že si představitelé jím oslovených organizací všechny tyto skutečnosti uvědomí, a to dříve než učiní nevratné a třeba i likvidační rozhodnutí. Jen oni sami totiž dokáží nejlépe vyhodnotit možné dopady rozhodnutí, které učiní a jen oni sami za ně následně ponesou zodpovědnost. A především jen oni sami vědí, zda finanční prostředky potřebují či nikoliv a znají způsob, jak je co nejúčelněji využít.
