Dnes odbočím od baťovské tématiky a nepřímo se pouštím do diskuse o bratrech Mašínových. Ve svém archivu jsem objevil článek historika Radomíra Luži z Tulane University v New Orleansu. Je to syn generála čs. armády, bojovníka Ruských legií, který byl při své odbojové činnosti v Protektorátě dlouho marně honěn gestapem, až byl udán jedním českým starostou českým četníkům a ti jej i se spolupracovníkem beze slova výzvy, překvapené a téměř nahé, zastřelili v Hříšti u Přibyslavi.
Generál Luža byl členem odbojové skupiny Rada tří a jejím velitelem pro Moravu. (Pocházel z Uherského Brodu.) Tři četníci a starosta udavač dostali pochvalu a od gestapa odměnu po 2-3 tis.K.
Radomír Luža o tomto příběhu píše ve své knize „V Hitlerově objetí“: Příběh gen. Luži vypovídá o tváři české společnosti za protektorátu, o tváři, která patří k nejtemnějším stránkám moderních českých dějin. Na jedné straně chování českého obyvatelstva k okupačním orgánům, na straně druhé k pracovníkům odboje…A nešlo jen o mediálně vděčné herce, přísahající v Národním divadle věrnost Říši, nebo o Václavské náměstí, plné zdvižených českých pravic, nýbrž o aktivní spolupracovníky a udržovatele nacistické moci – ať už to byli úředníci, strážníci, nebo jen „všímaví obyčejní lidé“, kteří protektorátním či nacistickým úřadům hlásili kde co…generál Luža, dovedně unikající gestapu neunikl občanské a služební horlivosti několika českých idiotů…Češi se v tom podobají Němcům, kteří se 50 let po válce dokážou dohadovat, zda rehabilitovat zběhy z nacistického wehrmachtu. Viz náš více než benevolentní přístup k našim vraždícím pohraničníkům, kdy stačilo se netrefit. Jenže oni se trefit chtěli…O co šlo četníkům, zastřelivších gen. Lužu svědčí skutečnost, že poté, co v odvetě za smrt svého velitele přepadli odbojáři příslušnou četnickou stanici v Přibyslavi a tamní četníky, mezi nimi i dva pachatele z Hříště popravili, protektorátní četnictvo najednou vědělo, jak se má chovat…jeho služební horlivost se náhle rozplynula.“
Po válce byli odbojáři, domácí, ze Západu i Východu odstaveni od možnosti promluvit do státoprávního uspořádání. Se záplavou komunistů na všech rozhodujících místech vyjednávali politici, o nichž se gen. Luža dříve vyjádřil velmi pejorativně. Odbojáři by určitě nebyli vůči komunistům tak ústupní jako politici, co přežili válku v teplých kancelářích Moskvy a Londýna. To komunisté dobře věděli, a proto měli z odbojářů strach, snad až panický. Po únoru se rychle zbavovali lidí z odboje.
Lužův druh v radě tří Věkoslav Loucký v roce 1950: 25let vězení. Josef Robotka, po smrti gen. Luži velitel rady tří na Moravě: 1949 zatčen, 1952 popraven. Vlasta Homoláčová, spojka Rady tří: 1949 zatčena a vězněna a až po „Chruščovovské“ amnestii 1960 propuštěna s podlomeným zdravím. Cyril Musil, olympionik a člen Rady tří: 1949 zatčen, uprchl. Jaromír Nechanský, velitel výsadku Platinium Pewter: 1948 zatčen, 1950 popraven. František Zajíček, člen Rady tří: 1949 zatčen, odsouzen na doživotí. Velitel výsadku Clay-Eva Antonín Bartoš“ v únoru 1948 zatčen, uprchl ze soudní budovy v Hodoníně, když překonal třímetrovou zeď, a s manželkou a dvouletým Toníčkem pěšky došli (v zimě) až do Francie. Čestmír Šikola, šifrant Clay-Evy: devět let vězněn, propuštěn na amnestii.
Připočtěme si k tomu potupné oběšení generála Heliodora Píky, oběšení Milady Horákové a dalších s ní souzených, další a další popravené a Muže Určené K Likvidaci v uranových dolech (tam byl i Ctirad Mašín!) – a máte tu prostředí, ve kterém zvedli zbraň bratři Mašínové. Kdo si může osobovat právo je soudit? Jenom ten, kdo udělal totéž. Ne nějaký pomatenec, který napsal na Paumerovu fotografii cosi o vrahovi, když ten ani nikdy nevystřelil.
Chtěli dosáhnout toho, aby je další následovali. Chtěli vyvolat protikomunistické povstání. Jenomže neznali Českého človíčka, který teď na ně plivá. Proto se „prostříleli“ asi čtyřmi výstřely do Západního Berlína, navzdory nasazení 25 tisíc policistů a vojáků po zuby ozbrojených a vybavených, s reflektory a psy. A pokud to někdo neví, tak bez pomoci a sympatií občanů NDR, i přes propagandu s osiřelými dětmi zastřeleného SPO a hrozbu trestu smrti, by se jim průchod nepodařil. (Mimochodem, pohyb skupiny Mašínů vyvolal takové manévry policie a vojska, takovou jejich střelbu, že západní tisk uvažoval o československém pluku, který se snaží prostřílet na svobodu. A pouze asi 4 rány Mašínů. To přece není prostřílení.)
5. září ’10 Stanislav Vrbík, Zlín
