Po překonání hospodářské krise odvážným snížením cen o 50% (o tom pojedná naše 4. část.), se Baťova velkovýroba obuvi zkonsolidovala, i když se muselo vyvíjet obrovské úsilí o snižování nákladů, aby 50% cena neznamenala snížení rentability. To nešlo pod nos zlínské organizaci mladé KSČ. Byla to strana, která spolu se socialisty ovládala ve městě radnici. Radní obou těchto stran, jak jim kázala jimi hlásaná třídní nenávist, všemožně, především nepravdivými pomluvami, špinili oblíbeného šéfa podniku a mecenáše městského rozpočtu. Vesele rozhazovali městské peníze, z 85 % tvořené Baťovými daněmi, hlásajíce, že Baťa to zaplatí. Za 6 milionů postavili novou radnici a do základního kamene uložili seznam význačných občanů města. Tomáš Baťa tam nebyl.
Zato ale hlásali pořád dokola, že Baťa je bankrot, aniž si všimli, že by jim vyschla pokladna, kdyby to byla pravda. V té době trvala těžká hospodářská krize v celé republice, jenom ne u Bati. Samozřejmě to Baťu osobně stálo ohromné úsilí a on chodil domů ze svého pracoviště v noci. I tato skutečnost byla komunistům důvodem k vtipkování na jeho účet.
Horší ale bylo, že mnoho dělníků se jim podařilo znejistit, mezi nimi i členy odborových rad závodu. Ti jim sedali na lep i v další jejich agitaci, kdy vyzývali k neposlušnosti dělníky a odborářští funkcionáři se nechávali svést k protišéfovským postojům.
Vznikla tak paradoxní situace, kdy komunisté mrhali penězi od Bati a vesele vykřikovali „však to Baťa zaplatí“, přičemž agitovali v řadách Baťových zaměstnanců a závodních rad proti Baťovi, vyzývali k neposlušnosti, radili dělníkům, s jakými požadavky mají vystupovat vůči šéfovi, aby ho přinutili k poslušnosti. Opět paradox – řada dělníků, i členů závodních rad se skutečně začala stavět proti šéfovi. V podniku, který snad jako jediný v ČSR nepropouštěl.
Tehdy se Baťa obrátil s projevem k dělníkům. Táže se „Kdo je vinen, že nemáme dost práce?“? A odpovídá: Je vinen chef, že není dost energický a vytrvalý, aby čelil všem překážkám…. Jsou vinni zřízenci, že … nemají dost vynalézavosti, aby pomohli snižovat výrobní náklady. Jsou vinni dělníci, že nedovedou pracovat s takovou zručností, jako naše konkurence za hranicemi. Ale je zde ještě nějaký viník. Je to náš závodní výbor. Někteří členové si myslí, že učiní dělnictvo šťastným, když se budou přít se závodem, kdo má právo na poslední slovo. Nechali si namluvit agitátory, že musí na sebe strhnout v závodě moc. Podporují štvavé články proti šéfovi. Správa závodu je pak nucena ztrácet čas s výborem dělnickým, místo aby se starala o zaměstnání dělnictva. Ti, co štvou dělnictvo proti správě závodu namlouvají dělníkům, že když budou poslouchat jejich rozkazů, bude chef dělati, co si oni přejí.
Zatím je pravda, že kdyby se dělo to, co si oni přejí, nezbylo by v továrně práce ani pro jednoho dělníka. Závodní výbor musí pochopiti, že zákonodárce jej povolal k tomu, aby pěstoval dobrý poměr mezi dělnictvem a závodem. Tak doslova je to psáno v zákoně.
Každému dělníku musí býti jasno, že ho závod přijímá k tomu, aby v něm nalezl svého pomocníka a ne nepřítele. Dělnictvo musí učiniti svým odborům jasno, že nebude platiti příspěvky jen za to, aby špinily závod… že organizace, která se nechá konkurencí zneužít je nezpůsobilou zastupovat dělnictvo…a tudíž musí z ní vystoupiti.
Dělnictvo je na práci a chef je na dělání pořádku…Mnoho továren teď stojí a mnoho bylo zataveno závodními výbory, jen že se to podnikatelé bojí říci. Já se nebojím! Já vidím účel svého života sloužiti zákazníkům a dělníkům a nemám se proto čeho báti. Dělníka, který chce se mnou budovati svůj blahobyt se bát nemusím, a toho, který jej chce bourati, se bát nesmím.
Tato Baťova slova vyvolala u závodního výboru i u dělnictva takový účinek, jako mávnutí kouzelným proutkem. Od té doby se neopakovaly nepřátelské projevy závodního výboru. Dělnictvo jej donutilo vystoupit ze služeb komunistických agitátorů.
Agitátoři podporovaní konkurencí (i ve Zlíně bylo několik dalších obuvnických továren- pozn. blogera) se nevzdali. Vytýkali Baťovi, tu že je milionářem, tu že je bankrot. Což Baťa v tisku brilantně vyvracel. Například: „ Nejsem boháčem. Nejsem bankrotářem. Platím nejvyšší mzdy. Platím řádně své daně. Dělám dobré boty. Přesvědčte se.“
Když pak radnice zamítla Baťovi žádost o pronájem kousku pozemku v sousedství jeho vlastního, aby mohl postavit dvě budovy pro desítky nových dělníků, přetekl Baťovi pohár trpělivosti. Poznal, že s komunisty na radnici není pořízení a rozhodl se vstoupit do politiky. Prostudoval volební zákon, zjistil, že osazenstvo závodu může postavit vlastní kandidátku a jednal. Obrátil se na své zaměstnance.
Popsal problémy s radnicí a pokračoval: Co potřebuji od Vás? Abyste mi pomohli odpolitizovati obec a abyste za tím účelem vytvořili svoji kandidátní listinu pro obecní volby. V naší obci se vydávaly poslední 4 léta peníze pod heslem „však to Baťa zaplatí“. A platí to skutečně Baťa? Neplatí to nakonec přece jenom naši zaměstnanci? Kdo z Vás potřebuje radnici za šest milionů? Vám by stačila za 600.000 Kč…. Nemocnice a jiné potřeby pro vás nutné bylo by lze poříditi za tyto peníze. Postavte na svoji kandidátní listinu řádné muže…. Nebojte se porážky! Důvěřujte v rozum našeho lidu…. Odpadne-li vzájemný boj politických stran, budeme s to při nepatrných přirážkách poříditi si všechno, čeho velký závod v obci potřebuje…Podaří se nám vybudovati město, které svým vzrůstem, pořádkem, a svými hospodářskými poměry bude sloužiti za vzor všem našim městům.
Teď nabraly události rychlý spád. V závodě se konaly 2 masové schůze dělníků a zaměstnanců. Byla ustavena volební komise a důvěrnický sbor. 1. Září odpovídají zaměstnanci šéfovi dopisem, kde přijímají jeho stanovisko k řešení neúnosné situace ve městě a oznamují ustavení volební komise.
Po schválení a uveřejnění kandidátní listiny nastal rozruch ve městě i v republice. Mezi politickými stranami ve městě nastalo zděšení, protože hned poznali, „která bije“. Znali Baťu a věděli, že co si vezme do hlavy, to dotáhne do úspěšného konce.
Zde přeruším popis dalšího průběhu, abych zveřejněním příliš dlouhého textu neodradil čtenáře od přečtení. To hlavní přijde ve druhém díle příště, za asi 3 dni.
Zlín, 3. 7. 2009 Stanislav Vrbík
