On vám to mnohonásobně vrátí a vezme vás na gastronomickou cestu kolem světa . (Tedy, pokud je alespoň trochu normální.)
Takovej kuchař rozhodně není cukrová panenka, v někdy až pekelné výhni ohňů, grilů a endorfinů by ostatně roztál natotata. Chtěl jsem začít zvesela, ale dočetl jsem se nedávno v nějaké statistice, že po záchranářích, hasičích, vojácích a policistech jsou to právě kuchaři, kdož okupují čelní místa ve statistikách sebevražd. Nevím, občas umím taky bouchnout jako natlakovanej papiňák, ale pořád vidím podstatnej rozdíl mezi zpackaným degustačním menu a tím, co řeší výše zmíněné profese.? Samosebou nesmyslem je i představa jedné známé o tom, že kuchař se celý den víceméně bimcá mezi kastrolem a grilem, sem tam něco naaranžuje na talíř a pak se zas v plážovém tempu vrací k procházkám po kuchyni. Kdepak, takhle snadné to skutečně není. A pokud se tempo, tlak na kvalitu a nelidsky náročný manažer sejdou v období, kdy nejste úplně tělesně či duševně fit, sahá řada kolegů po drogách či alkoholu, což může vyústit až v neštěstí. Kapitolou samu pro sebe jsou kolegové, kteří se ztotožní s pofiderní vlastní „Božskou dokonalostí” a tento tlak na sebe vyvinou sami. Tady je na neštěstí zaděláno takřka automaticky. O tom, že ještě navíc naprosto dusí své okolí jak v práci, tak v soukromí, se netřeba bavit.? Tak jsem vás chtěl poprosit, patříte-li mezi pravidelné návštěvníky restaurací, buďte na nás hodní. Tam někde za rendlíky a grily je prostě jen člověk, nikoli robot. ? Ať to není až tak vážné, i naše „kuchyňské” prostředí je často zdrojem spousty legračních příhod. Ty se dají rozdělit na dvě hlavní kategorie. První z nich jsou situace zjednodušeně nazvané „Co se stalo v kuchyni, zůstane v kuchyni”, ty druhé se dají označit jako „Příhody s hosty”. ? Takovou typickou ukázkou příhod z hosty je pán kolem přelomu tisíciletí naprosto zblbnutý mediální masáží, který místo bifteku medium zcela neoblomně trval na tom, že si dá no ten milenium přece. Dobrou chuť....
A co jsem si měl myslet o mladíkovi, který mě péroval před rozkrojeným kuřecím stejkem. On přeci pozná kuřecí a vepřové. A tohle vepřové je!!! Možná za to krom zcela nevinného rozkrojeného kusu masa mohla vedle sedící, tiše se červenající slečna a touha mladého muže zapůsobit?
Také jsem měl partu notorických stěžovatelů. Asi v touze přesvědčit se, jak vaříme pořád stejně hrozně, chodila třikrát až čtyřikrát týdně na oběd celé roky a pokaždé, ale opravdu pokaždé se od jejich stolu linulo nějaké apokalyptické zhodnocení našich snah. Ale lidi, co vám mám říct nad kachním stehýnkem s masíčkem jako máslo a křupavou kůžičkou na glosu: „Ta kachna nechutná jako kachna…” Poraďte.
Na další z restaurací se po reklamaci host „odškodňoval” kávou nebo skleničkou něčeho ostřejšího. Inu, objevila se nám tam parta filutů, která zde pravidelně večeří a panáčkem dobrého rumu startovala své cesty horečkou sobotní noci. Po pár pravidelných návštěvách jsme jim tedy poděkovali za účast a rozloučili se s nimi.
Zrovna před pár dny mi vyprávěl kolega, jak našel několik hodin před otevírací dobou v zázemí kuchyně naprosto cizí paní, která se dožadovala jen nějakého menšího občerstvení a po slušném odmítnutí začala vyhrožovat svou známostí s majiteli, jak s ním zatočí. No to je fakt trapas, nemyslíte?
Ale aby to nebylo jen o stížnostech, vařil jsem jednou pro skupinu starších, cca sedmdesátiletých cizinců. Musím říct, že poté, co mě servírka zavolala ke stolu, nebylo mi dvakrát dobře po těle. Cestou jsem si chystal nějaké omluvné fráze v němčině, ale nakonec jich nebylo potřeba. Dostalo se mi obrovské pochvaly, na jejímž konci celá dvacetičlenná skupina až obřadně vstala a odměnila mě potleskem. Co potleskem, aplaus to byl.
No a historky na téma „Co se stalo v kuchyni, zůstane v kuchyni”, si necháme na jindy. Díky a ahoj Filip.
