Polozapomenuté příběhy nemají být zapomínány.A dokud se komunisté budou ohánět Gottwaldem, dokud budou zlehčovat dobu minulou, nemohou dojít smíření.
Vratislav Polesný, Vratislav Janda, Josef Charvát, Emanuel Čančík, Květoslav Prokeš, Jaroslav Borkovec.
Šest jmen, šest životů násilně ukončených v Pankrácké věznici 5.11. 1949.
Doba byla divoká a zlá.Nový režim potřeboval ukázat ostré zuby.Aby všem došlo, že staré časy končí.
A není jistě náhodou, že herci se mění, ale kulisy, nedávno ještě využívané nacisty zůstávají.
Ocitujme ústav pro studium totalitních režimů, z životopisu Emanuela Čančíka.
"Při hodnocení jeho poúnorové činnosti je nutné brát v úvahu, že je poněkud zakryta nánosem fabulací a účelových zkreslení pozdější provenience. Jisté je to, že se k novým poměrům stavěl kriticky, a že se proto scházel a diskutoval s podobně smýšlejícími lidmi. Vznikla tak zřejmě jakási skupina odpůrců režimu, která vedle toho, že promýšlela různá řešení vzniklé situace, navazovala další kontakty a vytvářela jakousi odbojovou síť. Mnoho aktivit probíhalo nekoordinovaně, za mnohými mohli stát provokatéři, kteří je podněcovali a usměrňovali."
Každopádně zatčen byl se spoustou ostatních 17.5. 1949.
Byl obviněn ze shromažďování zbraní, vytvoření ilegální odbojové organizace a řady dalších věcí.
Cílem zadržených byl puč, který měl do čela země vynést vězněného hrdinu generála Kutlvašra.
Závažnosti obvinění odpovídala i výše trestů a šest rozsudků smrti vykonaných na den přesně před sedmdesáti lety.
Éra vykonstruovaných procesů a justičních vražd začíná.
A dokud se u komunistů budou objevovat lidé hlásající veřejně obludné názory na naši historii, jako soudružka Semelová, soudruh Grospič a jiní, bude smíření stále v nedohlednu.
