101 let od konce Velké války a konce všech válek...

tak nějak se to alespoň tehdy naivně povídalo.Ale žádná jatka asi nejsou dostatečně velká, aby nešla překonat..

Když jsem byl ještě smrádě potkával jsem na vesnicích spousty pomníčků o kterých se moc nemluvilo.A v tvářích pamětníků do vrásek čas vryl snad usmíření, snad němou výčitku.

K té válce se moc nikdo nehlásil.

Komunistům se  nelíbil legionářský příběh, ani zástupy padlých na straně monarchie.

Přitom žádná válka nezasáhla naše rodiny tak jak tato.Ta spousta obětí na bojištích, někdy otec se synem ve špíně proti sobě.Ve špíně, avšak  za čisté ideály? Doufejme. Ale ani umírání u Zborova nemělo příchuť romantiky.Nechutnalo nijak, věčný klid bez příchuti...

Dneska se to běsnění dává za vinu Německému císaři, ale válku si přálo v Evropě mnoho mocných, ostatně dějiny nebývají černobílé...

A nerozhodlo se o ni v Sarajevu.Mnohem blíž našim domovům.U Hradce 3.7.1866 padlo rozhodnutí, že staré mapy už nebudou platit a že s Německem se bude muset počítat.Pak už se jen čekalo a doutnák hořel.

Vždycky si tento den vzpomenu svých dvou pradědů.

První poté co svékl uniformu a po zážitcích z Piávy zakázal doma celé rodině chodit do kostela.Na vesnici a na jižní Moravě věc neslýchaná.

Druhý raněný dávno předtím dodýchal v lazaretu na Šluknovském výběžku a svou duši odevzdal témuž Bohu, kterého se první zřekl.

Ale konec válek přesto nenastal...

Přejme jejich obětem smíření.

Díky za myšlenku, či modlitbu Filip.