Zastavení, 20. června 2015, těsně před polednem / To ji tak potkáte, v lese a s kosou, v montérkách, blůze…, a v oranžovém tričku. Má docela malá očička za hodně dioptrickými skly - a ona to vlastně je on!
A vy si říkáte, tahle smrtka je muž, docela obyčejný muž středního věku.
Chlap, kterého byste si normálně ani nevšimli, ale teď se stal čímsi zajímavý, protože najednou kráčí proti vám vynořivší se z nenadání z lesa. Muž, který vám později poví, že si jen tak chodí sem na louky zakosit. Že je mu líto trávy, která umírá sečena nešetrně technikou a vymoženostmi doby. A tak ji pokládá pěkně na bok sám ostřím své kosy. Nechá ji uléhat v klidu s hrdlem seřezaným rázně jedním mocným tahem silných paží. A mluví o ní tak hezky a učeně, že se až prohýbáte pod jeho slovy a představujete si všechny ty kostřavy, bojínky, ježatky, kavyly a bůh ví co ještě, vyšperkované a vyzdobené květy kopretin, zvonků, chrp,… Vonící jitrocelí, mateřídouškou, diviznou… Louky, co bzučí a žijí a tepou vším životem a hrají všemi barvami, že se vám do nich chce položit jako do palety neznámého malíře a být součástí všech těch barev a toho tepání, těch tahů přímo do srdce.
Ten pán mluví rozvážně a volí slova a jí u toho nanuk, který mu donesla slečna z budovy lázniček, před kterou sedíme. Nad námi statná lípa rozhazuje po stole kuličky odumřelého jmelí. Chystá se ke květu. Pupení a pozvolna se obléká do vůně.
Vybíráme si lípový čaj. Jinak by to snad ani nešlo. A pan Smrtka nám nechce prozradit své skutečné zaměstnání. Je sobota a dnes je prostě – ten s kosou. Nakonec nás volají dovnitř a tak ho necháme - odejít s ní, s ostřím, které jsme naklepali a nabrousili až do špičky společnou konverzací.
Je sobota. Nad námi ta lípa a modré nebe. Pod námi pevná zem.
Ještě není čas.
