Řeknu vám. Být v jedenačtyřiceti poprvé ve veřejné sauně není žádná prča. Když jsem příteli kývla na tzv. půlnoční saunování, vážně jsem netušila, co mě čeká.
Naivně přesycena záběry z komunistických seriálů a slušnějších filmů, jsem si myslela, že ve společné veřejné sauně (muži a ženy dohromady, aby to bylo jasné) to jinak než bez prostěradla či alespoň ručníku kolem pasu nejde.
Pletla jsem se. Zásadně. Spíš jsem tam s tím prostěradlem, až příliš úzkostlivě omotaným kolem sebe, působila jako exot. Vítězila nahota či jakési miniaturní ručníčky nošené pány před ohanbím, když ve vší počestnosti a slušnosti míjeli odpočívátka, na nichž ležely dámy. Rázem jsem litovala neuváženého souhlasu s tímto druhem tělesného rozmazlování a uvědomila si, že jisté mé partie neodpovídají všeobecně uznávanému standardu. Navíc jsou dost neudržované. Na nějaké pečlivější holení mě od podzimu nikdo nepřemluví. Stačí mi léto a s ním spojená nutná depilace téměř všeho, protože to je prostě vidět. V zimě si prostě užívám. Tedy pokud nejsem varována. Tady jsem nebyla.
Přítel mě pouze utěšoval, když viděl mé reakce. A to už po prvotním šoku, kdy se ve společné šatně objevil první z řady Adonisů. Šel si pro sprchový gel do skříňky. Jen tak. Nevěděla jsem kam střihnout očima. To jsem ovšem ještě netušila, že po vstupu do samotné finské sauny, potkám souseda se ženou také „na Adama“. Vypadali tam jako doma. Dokonce mě pozdravili. Volby, sednout si přesně naproti jsem záhy zalitovala. Ať totiž děláte, co děláte, pohled sklouzává tam, kam nemá. Ono vidět sousedy v oblečení a bez něj, je dost zásadní rozdíl. A kdo si to nemyslí, nebyl asi nikdy v sauně. Jediné štěstí je, že v sauně se moc nemluví. Nevím si představit, jak bych s nimi v tomto rozpoložení nezávazně konverzovala.
No, co vám budu povídat. Nějak jsem to vydržela. Prostředí, milá společnost přítele a vůně nabízené bezkofeinové kávy, to jaksi vykompenzovalo. Tři cykly prohřátí, pocení, následné sprchy, odpočívání na lehátku a ochlazování - jsem zvládla. Zvládla jsem i přímé zainteresované zkoumání (ono to prostěradlo má přeci jen něco do sebe, každopádně podporuje zvědavost a představivost). Dokonce jsem vydýchala i některé nestydaté pozice, v nichž se tetelili přítomní Adonisové, kteří se za „to své“ rozhodně nestyděli.
Až potom mě přítel vzal do páry. Nahotu rázem obklopila smetanová mlha. Ze stropu zářily barevné ledky a dokola sedící lidé byli zřetelní sotva v konturách. Rázem jsem pookřála a bezpečně se usadila do sedáků ze zvlhlých kachliček.
Už vím, proč to neudělal hned. A také vím, kam půjdu na tu cca dvouhodinu příště. Samozřejmě těm zhmotněním se v přestávkách na lehátku se vyhnout nepůjde. Minimálně, když nestojím o to, aby se ze mne stala "ta připravená lehce, chutně a zdravě na páře". Ale co už? Opakování (prý) zbavuje ostychu.
