Tenhle příběh není a nebyl můj, ani ze své podstaty být nemůže. Ale sepsala jsem jej z vyprávění, pozměnila jména a posílám dál. I když je vlastně o smutném tématu, je celkem veselý. S odstupem času to lze takto říci…
Když vám už v období puberty sudičky v doktorském hávu vyřknou ortel, že jste se nenarodili s tím, že jednou budete rozsévat a plodit, tak jste z toho prostě chvíli mimo. Probouzí se ve vás mužský a tenhle instinkt vás stejně podvědomě zasáhne. Navíc nikterak nezabrání tomu, aby se váš potenciál najednou necítil v značné nevýhodě. Zcela přirozeně pak učiníte pár pokusů, abyste si sudbu tak nějak potvrdili a zdefinitivnili ji. Nakonec se ale stejně smíříte faktem, že vedle vás nikdy nebudou poskakovat caparti „vlastní výroby“, protože to prostě příroda chtěla jinak.
Jeden z pokusů Emil absolvoval spíše z donucení rodičů v devatenácti. Tehdy mu z toho nebylo do smíchu, ale dnes, když ten příběh vypráví, z jistého pohledu se mu i trochu směšný zdá. Minimálně v tom, jak ho tehdy prožíval. Časem člověk zkrátka otupí a zasměje se i vlastní bolesti, či pocitu studu.
Rodiče ho tehdy dokopali zajít k endokrinologovi. Zdálo se jim, že vypadá až moc mladě, že nemá na tváři a málem ani nikde jinde ani chloupek, nohy jak baletka, nic… Tak tam tedy naklusal, poslušný a smířený se vším a odevzdaně se podvolil poněkud upířímu experimentu. Tedy mu rozhodně odběr 12 zkumavek krve nepřipadal až tak normální a zblbnutý žánrovou četbou personál podezříval z nelegálního zásobování místní upíří jednotky. Nicméně zkumavky skutečně sloužily pouze ke zkoumání. Doktor z nich zjistil, že má méně testosteronu a jinak je v postatě OK. Pak ale přešel k samé podstatě problému, se kterým sem vlastně Emil dotlačen rodiči přišel, a sice jestli je ještě u něj nějaká šance s těmi nanic spermiemi.
Objednal ho do krásné a moderní budovy nad městem, kde se nacházela klinika pro neplodné páry a oznámil mu, že instrukce dostane poštou. Nějaký čas si na ně Emil počkal, a to jen proto, aby se dozvěděl obecně známé… Musí masturbovat a ejakulát musí zachytit do sterilního kelímku, jenž obdrží od sestřičky v ordinaci.
V daný den se tedy vypravil na kopec nad městem. Bylo těsně po poledni, léto, venku krásně, v čekárně tak deset párů lidí… Zanedlouho přišla také fešná sestřička a jala se ho, coby zjevně nejmladší zde, ujmout a uklidňovat. Povídala mu, že všichni jsou na obědě, takže má k dobru skoro hodinu, hlavně, že se nemá stresovat. Málem mu popřála hodně štěstí, ale nijak více nepomohla. Na závěr mu podala kelímek a nechala jej o samotě, světe div se, v jedné z gynekologických ordinací. Emil se ve svých 19 letech najednou ocitl v úplně jiném světě. Stál v ordinaci plné doktorských udělátek, uprostřed klasické křeslo s držáky pro nohy, nad ním zářivkové světlo jako chapadlo nějaké medúzy, pojízdný stolík s instrumentářem, bílé lino na zemi a na oknech cosi co vzdáleně připomínalo žaluzie… Za okny jakoby na dlani celé sídliště, takže automaticky naskočil pocit, že na něj kouká celý svět a že se přitom také královsky baví. A v tom si měl prostě „dělat dobře“. Zblbnutý televizí a četbou opět nabyl mylné vize, že tohle má probíhat v komfortní kabince bez oken plné porno časopisů opatřené navíc ve smyčce hrajícím peprným videem. Na tohle ale opravdu připravený nebyl.
Čas ale běžel, jak splašený, než se rozhlédl, uplynula už téměř půlhodina. Začal tedy v ordinaci hledat alespoň kout, kde by se cítil alespoň částečně nepozorován a snaživě se dal do toho. Nakonec i přes tu nervozitu k čemusi došlo a výsledek svého snažení šel Emil (hlavně nenápadně) podat do okénka, za nímž seděla obstarožní dáma poněkud ošuntěného vzezření. Dá se předpokládat, že okénko samozřejmě nebylo nikterak stranou, ale jako na potvoru přímo na středu čekárny, kde nedočkavě posedávaly dětí chtivé páry. Takže již předání samotné „pýchy“ proběhlo za účastné asistence nejméně deseti párů očí.
Emil se ze všech sil snažil zachovat klid a působit nenápadně, i když kelímek v ruce mu připadal doslova jako pochodeň, na kterou všichni zírají v totální tmě. Chtěl to mít už za sebou. Položil kelímek na zárubeň, otočil se na patě a měl v plánu zamířit si to co nejrychleji ven. Korunu tomu ale musela dát babizna za okénkem, když na něj na celé kolo spustila: „Ale panáčku! No to jste se teda moc nepochlapil! Víc to nešlo? Z toho vám myslím nic nezjistí!“
Víc červený studem Emil snad v životě nebyl. Zavrčel směrem k okénku cosi o tom, že to fakt víc nešlo, sebral nějaký doklad a zdrhal pryč. Ty účastné pohledy lidí ho pálily v zádech ještě doma.
A to všechno jen proto, aby mu nakonec potvrdili to, co mu bylo předurčeno již výše zmíněnou sudbou pánů doktorů. A pak těm chlapíkům nevěřte!
