O „blbých“ otázkách a ještě „blbějších“ odpovědích

Každému se v životě stane, že se na něco ptá či něco někomu vysvětluje. Každý je také zpravidla přesvědčen, že to dělá nejsrozumitelněji, jak umí.

A pak se vám najednou stane, že na tu tak dobře promyšlenou otázku či strategii, někdo zareaguje úplně jinak, než byste očekávali.  Respektive najednou (ať už jste v roli tazatele, tázaného, vysvětlovatele či toho, jemuž je vysvětlováno), cítíte se jako pitomci a ani nevíte, jak jste k tomu vlastně přišli…  

Zažil to jistě každý z vás. Reakce mohla být různá. Buď jste v sobě živili pocit uraženosti, nechápavosti a pohrdání anebo jste to vzali s vtipem a nadhledem a prostě jste se od srdce zasmáli. Já volím, po jistém přehodnocení hodnot a postojů, většinou to druhé.  S odstupem času pak to druhé určitě a vždy. A je to pro mne úleva. I když, někdy přece jen poté sáhodlouze hloubám nad tím, kde se vlastně stala chyba. Zda je chyba na původci otázky čili tazateli, anebo na adresátovi otázky čili osobě, jíž se tážete. Ono je totiž skoro stejná filozofie, jako u odpovědi na mnohem zásadnější problém, a sice zda tedy bylo dříve TO kuře anebo TO vejce. Ať to zkrátka berete, jak chcete, toho kdo něco udělal blbě a jak to tedy správně mělo být, se nedopátráte a nedopátráte. A v podstatě, volíte-li, jedno či druhé, každé má to své status quo.

Jen tak do čtenářského ringu házím tři perličky, které mám k dobru. Dvě jsem odposlouchala v nedávné době, jak jinak než opět u obědů s kolegyněmi z práce, a třetí, nejstarší, je částečně má. Byla jsem jí zkrátka účastna, takže pro mne je samozřejmě THE BEST.

Začnu těmi odposlouchanými. První se týká mého oblíbeného tématu dárků, dárečků a Vánoc. To se tak stalo, že malá Esterka rozbila tablet. Spadl jí na zem a ještě na něj spadla ona, takže jeho „smrt“ byla nevyhnutelná a oživit jej byla už jen marná snaha, která nevedla k ničemu. Tatínek se tedy jal dcerce hubovat. Bohužel mezi dlouhým výčtem toho, jak je nepozorná a jak špatně s tak drahou věcí zachází, použil zcela neuváženě větu: Víš, jak dlouho jsem musel pracovat na to, abychom ti ho s maminkou mohli koupit? Pětiletá dcerunka na něj upřela nevinný pohled, zamrkala očičkama a úplně klidně z drobounkých úst pronesla: Ale tatínku, tablet mi přece donesl Ježíšek! A bylo vymalováno.

Další příběh se stal dceři mé kolegyně. Občas vozí svou šéfku autem po dopravou pulsujícím městě. U firmy pracuje teprve krátce. Město je větší než to, na které je zvyklá. Skýtá i větší možnosti volby přemísťování. Při jedné takové zcela nevinné jízdě se šéfka jen tak mezi řečí (zřejmě v zájmu své bezpečnosti) otázala: Co vy a tramvaje? Brunetka zcela klidně, téměř okamžitě a bez přemýšlení, odpověděla: Nic. Já jezdím trolejbusem! Těch pár následujících chvil, ve kterých jí šéfka s klidem vysvětlovala, že má na mysli spíše její řidičské zkušenosti s dráhu jízdy míjejícími tramvajemi nikoliv způsob dopravy do práce, si připadala jako blondýna. Pak se tomu obě zasmály.

No a třetí příběh je konečně můj. Anebo vlastně jsem u něj zcela jistě byla.  Naběhla si tentokrát moje ex-švagrová. Ta se totiž své švagrové (nikoliv mě, ale sestry svého muže) s mentálním postižením a  IQ 70 při jejím odchodu z koupelny zeptala: Leni, prosím tě, který ten ručník je tvůj? Lenička se otočila na patě a zcela ležérně a nadneseně (jakoby říkala, co mě otravuješ takovými blbými dotazy) jí odvětila: Asi ten, se kterým jsem se utřela! Ex-švagrové cukalo koutky a absolutně jí to odzbrojilo. Raději šla do koupelny si řadu stejně vyhlížejících osušek osahat. Měla velkou šanci zjistit, který to byl. Lenička se totiž sprchovala jako první. 

V přilehlé kuchyni nás tehdy stálo asi šest. Dívali jsme se na odcházející Leničku a prskali smíchy. Odejít středem, jak se u nás říká, se prostě někomu s diagnózou debility jen tak nepodaří.