Dneska jsem fakt viděla kozy. Nesly se v bílém tílku a tyčily se hodně dopředu. Řekla bych, s mírnou nadsázkou, že rozrážely jarní vánek.
Při letmým pohledem zaznamenaný dopravní kolaps na ulici mi hlavou mi okamžitě proběhlo, že to musím použít do článku na blog. A hned jsem se toho také jala.
Každému se asi při pojmu „veliké kozy“ vybaví silueta dekoltu Haliny Pawlovské či sexy dračice Jitky Čvančarové. Ale tohle bylo malinko jiné, řekněme méně Slovanské a více západní, spíš ve stylu Pamely Anderson z Pobřežní hlídky. Až jsem začala pátrat po tom, zda někde nevyběhne David Hasselhoff ala Mitch Buchannon v oranžových kraťasech, s oranžovým plovákem a buchtičkami na břiše. Majitelka, neboli ženská, co JE takto pyšně nosila, byla opravdu přinejmenším výstřední. Používám pro tyto typy otřelé označení Barbie. Z profilu vypadla, že jí to snad převáží.
Moje maminka by to shrnula v mžiku a asi by ji nazvala jinak, ale dnešní doba už není tolik prudérní a takto vyhlížející a odívající se dívky nesoudí až tak přísně. Já jsem přísná jen trochu. A přiznám se, že občas mi využívání tzv. ženských zbraní připadá mj. tak trochu trapné a ponižující. Ovšem to je jen o úhlu pohledu. Beru to tak, že když se tahle Barbie cítí takhle oblečená přirozeně, proč jí to upírat. Ostatně je to ten typ, který z 99 % vyhraje konkurz na sekretářku šéfa, i když nic neumí, pokud jej tedy už nevyhrála.
Seděly jsme s kolegyněmi na obědě u stolu čtyři. Tři z nás ji měly v zorném poli a dívaly se jí naprosto jinam než do očí či na tvář. Já o její přednosti pohledem jen lízla při usazování se, neb jsem seděla zády. Stačil mi ale naprosto ten zážitek při vstupu do zahrádky restaurace. Všechny čtyři jsme při něm totiž postupně a naprosto diskrétně gestikulovaly něco ve stylu: Ta je! či Ta je tedy má! Při pohledu na naše „přednosti“ by se ve třech případech mohlo sice jednat tak trochu o závist, ale závist to nebyla, věřte mi. Alespoň ne v mém případě. Kojila jsem. A při kojení se v balóny vážně promění i ta úplně pidi prsa (to je tedy vysvětlivka pro ty, kteří nemají páru).
Kolegyně to pak v autě završila větou: „Já jsem měla kdysi v práci podobně obdařenou kolegyni a ta vždycky u jídla hlásila nahlas, že si zase zasvinila balkóny.“ Inu, zkrátka, měla binec v předzahrádce.
Vyprskly jsme smíchy. Přirovnání k balkónům nemělo chyby. Nejednoho Romea vidím, jak pod nimi zbožně klečí. „Však oni by jí ho pánové ochotně a rádi uklidili“, odvětily jsme nakonec my tři sborově. A dodaly: „Pohledem…. A nejen jím.“
A co si myslíte vy, dámy a pánové? Dívá se při vstupu do místnosti či při náhodném setkání někdo takové ženě do očí nebo se prostě také neubráníte?
