(nejen) o chůzi vzpřímené

Můj přítel chodí z nohy na nohu. Ležérně. Nehrbí se. Jeho páteř je topol a každé ráno se po něm až na přední stranu hlavy, coby koruny korunované, šplhá úsměv.

Usadí se tam do tváře a je v ní, i když se nesměje. Nevím, jak to dělá, ale má to prostě tak. Budí se s dobrou náladou a pořád se na něco těší. Rovně i sedí. Někdy ho podezřívám, že to trénuje oním nechvalně známým způsobem, s rukama sepjatýma vzadu za opěradlem židle. Jinak to asi možné není. Samozřejmě, že má dny, kdy i na něj sedne splín, nebo je z něčeho příliš unavený, ale je jich tak pomálu, že si vedle něj s tím svým nerovně pokrouceným připadám přinejmenším divná.

Já se totiž hrbím. Ráno tak nějak sice vyskočím z postele, ale ztěžklá jak betonový sloup a směju se tak maximálně, když se vidím v zrcadle při mytí zubů. Těch deset vteřin úsměvu nemá ale vliv na pozici mého těla. U mne to tak asi bylo vždycky.  Někdo na mě třeba houkl a já jsem hned seschla jako polámané stéblo. Ona školní poučka: „Choď zpříma a nehrb se!“, mi zní v uších jako ozvěna ještě z dětství. Ale nikdy nezabrala.  Tedy pokud jsem se na to až pekelně nesoustředila. Několikrát jsem zvažovala modelkovský trénink s knihami na hlavě či podpůrnou pomoc násady koštěte, co by formování taneční vzpřímené pozice, ale obávám se, že by mi nepomohlo ani tohle. Prsa tak nějak nevypínám. Vlastně, i kdybych je vypínala, nikdo by si zřejmě nevšiml. Mám je totiž po tatínkovi. A vlastně jsem ráda. Vylouply se mi akorát při kojení a to mi vážně dost překáželo. Ráda a ochotně jsem se toho po nějakém čase zbavila.

Hlavu zvedám nahoru, jen když se dívám na vyšší spoluobčany anebo daleko častěji na nebe, koruny stromů a fasády domů, jejichž kouzlo mě nepřestává fascinovat. Chodím trochu jako chlap. Rychle. Jako bych něco pořád nestíhala. Zpomalím snad jen na horách, v lese, prostě na procházce přírodou, která mi dělá dobře. A v botách na podpatku. Kdo si je někdy obul (a chápu, že z pánů to může někdo posoudit jen výjimečně), ví, o čem mluvím. Běhat se v tom fakt nedá. Hrbím se stejně. Nezávisle na tom kde jsem, v čem jsem obutá a v čem jsem oblečená. Prostě se krčím.

Štve mě to a občas mě vnitřní hlas nabádá, abych zatlačila ramena dozadu, zvedla bradu a nadýchla se. Je to pro mne ale, mimo to nadechnutí, hrozně násilné. Řekla bych, že sama sebe doslova terorizuji zevnitř.  No a tak si kladu otázku… Nejsem já nějaký podivný prototyp pražen, když je mi tak dobře v mírném náklonu, s rukama spuštěnýma dolů? Výraz pražena volím proto, že nechci říct rovnou - opice. Což jistě chápete. Mohlo by to být hodně zavádějící. Přeci jen, stává se, že se považuji spíše za dámu, nejsem tak chlupatá a pak také na rozdíl od primáta, dokážu formulovat slova i věty a vyjádřit se jinak, než primitivním způsobem. Občas sice váhám, zda je to až taková výhoda, protože není nad to si pořádně zařvat, zavzdychat, zasyčet, zahoukat atp.

Ale to jsem od toho krčení se poněkud odběhla. Co mě napadá závěrem je totiž taková trochu filozofická otázka pro vás, čtenáře. Přiznám se, vytanula mi na mysli po návštěvě včerejšího workshopu nazvaného Emoce a my.

Povězte mi, milí čtenáři… Může být i skrčený člověk rovný?