Je léto. Parta dospělců v čele s mým bývalým švagrem pokrývá střechu babiččina zchátralého domu. Vedro k zalknutí. Kluci snad už vypili hektolitr vody s citrónem a nealko piva. Alko si v tom parnu na střeše nikdo ani netroufl dát.
Chlapi zrovna rozebírají policajty a blondýny. Inu smích je vskutku bohulibý doprovodný program. Jeden z řemeslníků právě stoupající po žebříku má zálusk na dědovy višně v rumu, které se v třílitrové sklenici skví mezi dvojitými okny kuchyně. Tedy spíš na tu griotku. Ale děda si sklenici hlídá jako oko v hlavě. Sem tam upije, sem tam přilije. Barva griotky je čím dál tím světlejší.
„Dáte si nanuka?“ volám na naši partu hic. Z hora se ozývá souhlasné „ano“. Mizím tedy v baráku pro klíče ad auta a papíry a vyrážím do nedalekého obchůdku. Na vsi to s nanuky není tak lehké. Kluky jsem spočítala, vezmu jich dvacet, aby měli každý na nášup. Parkuji hned u bývalé Jednoty. Je z ní teď večerka U Pepíka, tedy z její části. Zbytek zeje prázdnotou. Lidé většinou vyjíždějí na nákupy do supermarketů a Pepík se tady drží jen zuby nehty a marži má tak akorát na čerstvém pečivu a na turistech.
Dveře obchůdku jsou dokořán. V průvanu vlaje na skle špatně přilepený lístek s otevírací dobou a informacemi o provozovateli prodejny. Jsou na něm dva fleky s obsahem, jak se jej už zřejmě někdo (anebo sám Pepík) pokoušel přichytit žvýkačkou. Nepřekvapuje mě to. Navíc to vypadá celkem dizajnově.
Pepík se se svými snad 150 kily hřmotně opírá o pult a funí. Sjede mě pohledem odshora až dolů. Zjevně opět neví, kam mě má zařadit, přece jen se tady neobjevuji tak často. „Dobrý den,“ pozdravím. Kývne hlavou a zamumlá jako by ho moje přítomnost doslova nechutně otrávila: „Co to bude?“
„Jaké máte nanuky?“ zeptám se vlídně. Zvedne těžkou paži a ukáže do rohu na mražák. „Se tam mrkněte, slečno,“ odvětí nevrle. Polichocena oslovením „slečno“ se přesunu směrem, jímž mi pokynul a potom, co si z mražáku sundám dva stohy starého tisku a letáků, začínám studovat jeho obsah. Je to bída. Nakonec ulovím deset Mrožů v bílé čokoládě a deset meruňkových Míšů. Už leccos pamatují, jak naznačují různě pokroucené obsahy obalů. Přebírám a ty celistvější vytahuji na mražákové plexisklo. Pepík mě celou dobu bedlivě monitoruje a nehne ani brvou. Když se přesunu k pokladně nezúčastněně pronese, zda to bude jako všechno a když řeknu, že ano, vychrlí na mě požadovanou sumu. Zaplatím, trochu bezradně koukajíc na zmrzlé dobroty vršící se na mraznici. Sakra, nevzala jsem si tašku. A o pytlík se doslova bojím požádat. Jsem tam zjevně přesčas a Jozífek už začíná vypadat jako terorista. Úplně vidím pod pultem schovaný ruční granát. Jen ho odjistit.
Nakonec ale doslova nesměle špitnu: „Něco na ty nanuky by nebylo?“
Jozífek zvedne zrak a s ledovým klidem do naprostého ticha s výhružným podtónem prohlásí: „Nanuky do huby!“
A já naprosto konsternovaná sesbírám zmrzlé paličky do náruče a rychle vyklízím plac. Ruční granát zpod pultu mi pomyslně vybuchuje za zády.
Až v autě se rozesměju na plné kolo. Tyhle nanuky mi budou fakt chutnat. A na sto procent, že nejen mi!
