Mydlinky a bublinky

Určitě to znáte. Když je dítě delší dobu podezřele v klidu, přestáváte být v klidu vy a zákonitě větříte, že se určitě něco děje. Já už mám děti velké, ale na pár příběhů vzpomínám s odstupem času docela ráda.

Mydlinky a bublinky jsou jedním z nich.

V hlavní roli můj, dnes už dospělý, syn. Jeden podvečer jsem ho tak, jako vlastně každý večer, naložila do vany s pěnou. Dala jsem mu jí tam pořádně, protože si s těmi obláčky rád hrál, dělal si z nich čepici a pěnový velký nos a rukavice a pořvával na mě, že je sněhulák. Syna jsem svlékla, zanořila ho do vody a nechala ho, ať se patřičně vydovádí. Já sama jsem se odebrala k nějaké smysluplnější činnosti než nad ním stát a věnovat mu vyžadovanou pozornost s dostatečnými projevy radosti z jeho zcela neracionálního počínání. Jindy jsem se samozřejmě kochala a účastnila, ale teď jsem měla něco rozvařeného a bylo třeba se spíše věnovat tomu. Syn zůstal sám v zajetí bublinek a hry. Občas jsem ho zaslechla, jak něco pokřikuje a až po nějakém čase mé senzory zaznamenaly podezřelé ticho. Samozřejmě jsem hned odtušila, že se něco děje. Umyla jsem si ruce a vydala se do koupelny.

Jak jsem se blížila, praštila mi do nosu mimořádná směsice vůní linoucí se z mezer mezi zárubněmi a prahem. Má zvědavost rostla a rostla. Otevřela jsem dveře a zírala. Synátor seděl ve vaně, jejíž hladina se viditelně o několik centimetrů pozvedla. Hrála barvami, pěna naprosto zmizela, zato jí nahradila hustá kašovitá hmota na dně vany. Po vrchu plavala veliká masná oka. Jinak nebylo kolem nic podezřelého, lahvičky od šampónů a různé jiné kosmetiky pečlivě srovnané v poličkách, zkrátka všechno v pořádku. Na dotaz, co to je, neodpovídal. Když jsem se ho pokusila z vany dostat, klouzal mi z dlaní jako úhoř a smrděl jako jistá pracovnice zařízení s nevalnou pověstí. Došlo mi, že někde je zakopaný pes a vzala jsem do rukou jednu z lahviček na poličce. Byla úplně prázdná. Pak jsem si všimla, že z umyvadla zmizelo mýdlo… atd. Jak jsem postupně brala do rukou jednu lahvičku za druhou, zjišťovala jsem dost konkrétně původ podivné změny obsahu vany, ve které uvízl můj syn. Bylo tam všechno, na co ten malý šikula dosáhl. Pleťová mléka, odličovací tonikum, šampóny, kondicionér, sprchové gely, olej do koupele, změkčovací sůl, čisticí prostředky, asi dvě mýdla, zbytek okeny, aviváž a přípravek na odstranění skvrn z prádla. Na prací prášek naštěstí nedosáhl. Jinak prostě všechno. Dokonce zubní pasta i moje drahá řada kosmetiky značky Fenjal, kterou jsem tehdy dostala dárkem a kterou jsem si hodně šetřila. Obaly ovšem pěkně na svých místech. Řekla bych, že na centimetr přesně, skoro jakoby s nimi nikdo nehýbal.

V první chvíli mnou cloumal vztek, dostal vypeskováno, pak se mi chtělo brečet a nakonec jsem se smála tomu, jak syna nešlo ze zajetí té hebkosti, jemnosti a čistoty vůbec vysvobodit. Nicméně, nakonec jsem kašovitou hmotu musela vylovit kyblíčkem a přemístit ji do záchodu, kudy opustila náš domov poněkud dobrovolněji. Skrze výlevku jí to moc nešlo. No a malého jsem pěkně podrobila něčemu vzdáleně podobnému skotským střikům (aby si to pamatoval, smrádek malý). Ono čistá voda je přeci jen čistá voda. Ani nepípnul, mladej. On dobře věděl, že to s tou hygienou tentokrát přepísknul.

Podobné aktivity už ho pak nedržely. Ani se mu nedivím. Taková očista dočista, dá někdy pěkně zabrat.