Marco Polo

Tak tuto přezdívku dostal můj přítel od mého bratra krátce po příjezdu do francouzského města Toulon. Cestovali jsme zde na dovolenou. Cestovali jsme opravdu dlouho. A bloudili jsme. Také dlouho.

Přítel z toho podezříval nejdříve počasí (s čímž tedy plně souhlasím, neboť potkat na cestě švýcarskými serpentinami plnohodnotnou bouřku  s provazy deště není zrovna slast), posléze navigaci. Já podezřívala z větší části přítele. Přírodu opomeňme, té neporučíš. Ale co se týče přístrojů… Kdysi jsem totiž vyučovala kurzy práce s PC a všem svým studentům jsem vždycky říkala, že počítač nemá logiku a udělá jen to, co mu vy řeknete, aby udělal. Takže pokud znělo špatně zadání, bude nespíše špatný i výsledek. Tak nějak jsem si jistá, že naprosto stejně funguje i navigace. A asi nejsem sama.

Můj Marco Polo je ale tvrdohlavý. Absolutně ignoruje i cedule u cesty. Navigace je navigace.  Je třeba věřit jí. A je třeba mít dostatek optimismu. Nestandardní situace se pak zvládají lépe.  Jenže vy po 24hodinách cesty, navíc s žaludkem jako na vodě, přeci jen nalézáte v nenadále dlouhém putování optimismus jen stěží.  Ve snaze co nejvíce ušetřit na dálničních poplatcích jsme dbali rad mého bratra. Ubytování a dovolenou nám loni nabídl on. A my jsme toho rádi využili. Již 11 let tam žije a do Čech jezdí pravidelně.  Takže cestu má, dá se říct, zmáknutou na jedničku. Ono ale vysvětlení 1700kmetrové projížďky autem znějícítááák banálně a vcelku jasně, se může v praxi zvrhnout v hromadu nejasností a chaosu.  Zvláště pokud se neustále rozchází s chytrými radami výše jmenovaného přístroje.

Až do Rakouska vše probíhalo hladce. Posílali jsme SMS a pravidelně se hlásili. Někde v Tyrolích jsme dobrovolně sjeli z dálnice a povečeřeli a svět se nám zdál fajn.  Tyrolské Alpy jsou až kýčovitě krásné. Domky, trávníky, kravičky, okolí… usměvaví lidé. Zdá se vám, že vám na pozdrav kyne i kukuřice nasetá v řadách jak vojáci. Nad varováním bratra, že máme za sebou lehčí část cesty, jsme se jen potutelně usmívali. Vždyť je tady tak nádherně.

Úsměv na rtech nás ale brzy opustil. Krátce za tunelem Landeck spojujícím Rakousko se Švýcarskem stála policejní hlídka. Jeli jsme příliš rychle. Výsledek? 35 euro pokuty. A to prý můžeme být rádi, že jakože neviděli, že dřímající přítelova dcerka vzadu nebyla připoutána.

Nad Alpami se stmívalo,… Navíc to nebylo jen nocí! A tak jsme se v absolutní tmě a díky ukázkové bouřce řádící nad Alpami ztratili ve Švýcarsku. Místo plánovaných zhruba 96 km jsme jich najeli 250, až jsme se konečně dostali na dálnici v Itálii a po šílené jízdě bouřkou a bezpočtem tunelů, jsme na prvním grilu bezpečně zaparkovali a tři hodiny si zdřímli. Po probuzení, cappuccinu a briošce nás ovšem čekal další opravdový adrenalin. Opomenutý sjezd z dálnice znamenal průjezd tunelem pod Mont Blancem. Cena? 44,70 euro. Okamžitě jsem psala SMS bráchovi. Už tedy jen konstatující, že tudy jsme asi fakt jet neměli…

Tunel byl dlouhý a nekonečný. Mylně jsme se utěšovali, že nehorázná cena za průjezd touto nádherou slouží jako dálniční poplatek na celou Francii. Po podrobném prostudování na mýtné bráně vyfasovaného letáčku nám došla holá skutečnost, že jsme zrovna opravdu zaplatili doposud nejdražší podzemní tobogán.  Dezorientováni jsme nakonec hned za tunelem zastavili a čučeli přes mobil do google map. Stejně dezorientováni jsme se vydali bezradně dále. Než jsem začala vyšilovat. Především proto, že já jsem už opravdu konečně bedlivě sledovala cedule kolem cesty. A ty říkaly, že míříme do Lyonu. A já do Lyonu, který na nás výhružně civěl z každé modré plochy nad dálnicí, vážně nejedu!

Po mém napůl hysterickém výstupu jsme konečně mohli sjet na první odpočívadlo. Tam jsme, díky radám dobrých lidí a klasické papírové mapě, kterou s sebou měli, našli „zkratku“ jak se dostat do francouzského města Briançon. Pán říkal, že tahle cesta je opravdu krásná. A měl pravdu. Francie nás přivítala nádhernou zářící duhou. Barevný oblouk nebral konce.  Pod ním jsme projeli nejzápadnější částí Alp – savojskými Alpami.  Území v současnosti rozdělené mezi Francii (většina území) a Itálii (východní malá část). Scenérie takové, až se tajil dech. Připadla jsem si jako v nějakém dílu seriálu Doktor z hor. Kravičky, kozičky, vrcholky zasněžených hor, kamenné hrady a tvrze, okouzlující malebné vesničky s dřevěnými domy s balkóny plnými muškátů, zeleno zelené louky plné květin… Serpentiny ovšem nebraly konce a šplhaly stále výš a výše. Po každém sjezdu z kopečka následoval další krpál. Jedním z nich byla vrcholová prémie Tour De France… městečko Valloire. Houfy cyklistů odfukovali do kopce. My jsme si na odpočívadle dávali řízky s chlebem. Brnkačka.

A pak stále výš a výš. Cesta se klikatila jako rozverné hádě. Často jsme zastavovali kvůli fotkám a výhledům. Tady ale moc ne. Šlo do ostrého. Pod námi hluboký sráz. Málem jsme nedýchali, když do absolutního ticha okořeněného jen hučením motoru ztěžka zápasícího s prudkým stoupáním vtipně zazněl Brouskův hlas, jímž byla opatřena naše vyvolená navigace. V jedné z neostřejších zatáček nám varovným hlasem sdělil: „Se sjetými gumami se můžete jít tak akorát klouzat!“ Vyprskli jsme smíchy.  A stále stoupali. Už, už jsme nabyli dojmu, že zřejmě sjedeme ten Mont Blanc i vrchem.  Jsem si jistá, že naše šikovná mašinka by nějakou tu cestičku našla (pokud by ovšem existovala).  My naštěstí našli tunel. Krátký, jednosměrný. Za ním už se jen klesalo. Stejně krásnou krajinou. Na teploměru krásných 4,5 °C. Vivat léto!

No a odtud už to do Briançonu bylo coby kamenem dohodil, sem tam nějaký vodopád, bílá ledovcová řeka, či jezero. A Francie. Plná kruhových objezdů se zmateným značením. No nedivte se. Tady jsme si taky najeli! Ty cedule na výjezdech se fakt nedaly rozluštit. Samé St. něco anebo něco jiného. I Goro by z toho byl zmaten. Můj žaludek byl totálně hyn. Nicméně dojeli jsme. Po mnoha a mnoha hodinách zdárně do cíle. Brácha to raději nekomentoval. Myslím, že se s námi (nebo námi?) bavil celou cestu.

A cesta zpět? Kouzelnou krabičku jsme zavrhli. Zavrhli jsme také neplacené úseky. Poučeni tím, že nás ta levnější neplacená cesta vyšla setsakramentsky draho. Přítel si nahrál „apku“ do svého Ifonu. Hodně se tomu věnoval a studoval. Zejména cestě do Briançonu. Tam jsme také trefili parádně. Pak už to bylo horší. Navigace (nedopatřením neopatřená mapami Německa) nás totiž stáhla z dálnice vedoucí přesně tudy, a díky tomu jsme projeli snad všemi lyžařskými středisky rakouských Alp po okrskách.  Viděli jsme Kitzbühel, Kaprun, Zell am See, Dachstein a mnohé další. Bonusem nám budiž to, že tentokrát to bylo bez poplatku! Nebo jak říkají Francouzi bezpéage.Nádhera nebrala konce. Já se tedy moc nekochala, ale spíš jsem si prohlížela chodce… Coby střídající šofér jsem řídila, a v těch 30kách v obci to byl někdy opravdu zážitek.

Když jsem vše popisovala bratrovi mého přítele Borisovi ve zprávách z cesty, odepsal mi krásně, stručně a výstižně.

Jeho větu tedy dávám k dobru závěrem.

„ Já furt říkám, že ta GPS je výletní a má vysokou cenu!“

… a pro sebe dodávám… jestli on není tak trochu výletní i ten můj Marco Polo…