Můj přítel je blázen. Já vím, že tohle konstatování, může za jistých okolností zavánět urážkou. Ale já to takhle nevnímám. Být bláznem je totiž podle mého mínění jisté privilegium.
Slovem „blázen“ lze totiž jinak naprosto normálního člověka přiodít do kabátku řekněme… poněkud shovívavě děravějšího. Bláznům totiž lidé leccos odpouští a žerou. Blázny mnou myšleného druhu pak dělíme dále na naprosté magory - se kterými se nedomluvíš vůbec, a podivíny - se kterými se sice domluvíš, ale stejně si budou pořád mlít tu svou.
Můj přítel je ten druhý typ. Má trpělivost svatá.
Proč jsem se ale do tohohle popisu pustila? Asi na jeho popud. Řekl mi sám jednoho sychravého podvečera v naší posteli: Tak to o mně napiš. Já se zlobit nebudu! Tak tedy píšu. Než jsem začala, hodně jsem přemýšlela, které známky jeho bláznovství vypíchnout nejvíc. Nakonec mi jako kruhy na hladině vyplavaly tři naprosto typické a dennodenní záležitosti a vžité rituály či zvyky, které jeho podivínství podtrhují. Ač jsou to konkrétní věci, vlastně fungují univerzálně a jejich vlastností je fakt, že mohou být otravné, fádní, bezpečné i nebezpečné a navíc jej místy činit opravdu vtipným.
Za prvé bych se ráda věnovala jeho profesní podivnosti, já bych možná k jeho nelibosti řekla až úchylce. Ta je vskutku všední, ačkoliv jemu si to říct i přes svou upřímnost nedovolím. Má pocit, že je inovátor, nositel spásných myšlenek a neochvějný aktivista (osobně si myslím, že v životě to o sobě prohlásil téměř každý muž). Rád sleduje tzv. motivační videa a navštěvuje různé online kurzy či webináře. Občas máme těch kravaťáků a klišoidních hesel plné 2 + 1. Makáč a Boháč, Kirš, všechno je možné, nevzdávej to, probuď bojovníka, buduj svůj sen… to jsou jen střípky z přehršle jmen a sloganů, které mi trvale uvízly mezi kovadlinkou a třmínkem. Přiznám se, že na pány v růžových, puntíkovaných a jemně károvaných košilích s americkými úsměvy na tváři začínám být mírně alergická. Ne, že by mně iritoval dobře vypadající chlap, ale spíš mě dostává afektovanost a přehnané přehrávané herectví předváděné na těchto videích. Samostatnou kapitolou pak jsou tzv. myšlenkové mapy. Nevěřili byste, jak lze po návštěvě jednoho semináře, nabýt dojmu, že máte doma hotového malíře! Motivačními větami a hesly popsaní „pavouci“ obsadili každý volný kout (na to jsem mu, ničeho netušíce, z práce sama donesla staré použité plakáty velikosti A0). Konferenční stůl, psací stůl, noční stolek – a naposledy byli ti kluci rozpínaví spatřeni i v naší posteli. Prorůstá to námi skrz naskrz. Já nevím, ale za chvíli si ten můj bude kreslit i správný postup při sprchování. A já mu na to donesu materiál a snad i ostrouhám tužku!
Když jsme u toho sprchování, nemůžu jinak než volně navázat druhou odrážkou onoho pomyslného seznamu bláznovství. Přišla jsem na ni nedávno, když se přítel poněkud potutelně usmívající navrátil ze sprchy a sklonil hlavou ke mně. Lehce mě vyzval, abych si čichla. No voněl, voněl hodně povědomě… co si budeme povídat. Už jste viděli, aby si plešatý chlap myl hlavu šampónem!? Dokonce speciálním bez parabenů a fosfátů, které si na své jemné až dětské vlásky pořizuji u mé oblíbené kosmetické značky Yves Rocher. Tak ten můj chlap to dělá. A navíc má nevyvratitelný dojem, že mu snad po této vysoce speciální dávce péče na jeho lysině začalo nebývale bujet. Dělávám si legraci a s potěšením ho tahám za prořídlou několikamilimetrovou čupřinu. Šampón kupuji do zásoby. Jak jsem totiž zjistila, nehodlá s tím přestat a považuje to za naprosto normální. To máme doma plno pánských šampónu či sprchových gelů dva v jednom. Ale když ono by to nebylo ONO. Tohle je zaručeně přírodní a in. Tak proč si to nedopřát. Třeba se z toho mála pokrývajícího jeho lebku jednou stane houšť hodna Richarda Gera.
Třetím puntíkem pak jsou charitativní sklony. U něj (a to mi musíte věřit) nabyly naprosto gigantických rozměrů. Pomáhá všude a všem, a protože to není ten vyloženě sluníčkový typ, tak se mu to povětšinou i daří. A sice pomoct i těm, kteří nic nepotřebují. Svou charitu patřičně komentuje a rozvádí. S osobou, které pomáhá, neustále a rád verbálně i neverbálně komunikuje a kdyby mohl, udržuje s ní i doživotní styky. Při poslední „akci“ se mu to ale parádně vymstilo. Rozhodl se zachránit dvě ženy, které zjevně nechtíce zaparkovaly poněkud mimo krajnici. Přistoupil k autu a neodbytně jim klepal na okýnko. Nažhaven dobrými úmysly čekal bezradné obličeje, v nichž se po spatření svého zachránce bude zračit přinejmenším úleva a posléze vděčnost. Jaké ale bylo jeho překvapení, když obě dámy lidově řečeno ani nehnuly brvou a setrvávaly v zjevně velmi intimním mazlení se svými mobilními aparáty. Zaklepal tedy podruhé, potřetí… až jedna z nich do tmy svítící displej sklopila, stáhla okýnko, vyslechla si jeho starostlivý proslov a pak ho dost nevybíravě poslala do míst, ze kterých není návratu. Nemusím vám říkat, jak se asi můj přítel tvářil a jak okamžitě zcela udiven volal minimálně půlce republiky, aby se začerstva podělil.
No, tak to je v kostce on. Jistě by se toho našlo ještě více, ale o tom, snad možná někdy jindy. Zase jak se nasbírá.
A co vy, pánové? Poznáváte se?
