Když ptáčka lapají...

Taková projekce v kině skýtá spoustu zábavy. Zvláště pokud je kino v rekonstrukci a dočasně promítáte ve velkém divadelním sále se zhruba 450 místy k sezení ve spodní části + nějaká ta stovka míst na balkóně.

Nemusím snad ani říkat, že do „obyčejného“ kina už dávno davy nechodí. Tedy pokud v něm zrovna nemáte Mádla a nějakou předpremiéru jeho supr čupr nejnovějšího snímku a pokud nejste multikino. To pak je jiná.

Jinak ovšem dochází k docela zvláštním situacím. Jakože třeba – hraje se pro jednoho platícího zákazníka či se nehraje vůbec, pokud onen platící zákazník uplatní jakoukoliv slevu. Distributor si ale své penízky žádá. V tom prvním případě určitě. V tom druhém, už je to lepší, tam se můžete opřít o neúčast.

Švanda bývá docela u dětských projekcí. Jakože třeba neslyšíte ani slovo, a to je při dnešním DOLBY SURROUND systému (nebo co to v těch sálech máme), docela umění. Anebo že máte za košilí, v klíně a kdoví kde všude popcorn, když se nějaký capart za vámi lekne tak, že jeho kyblík s popcornem se ocitne rázem na vaší hlavě. Či když sotva mluvící dítko na celý sál uprostřed dramatické scény, kdy lev prohání svou kořist savanou, prohlásí: „Tatíííí, mě se chce tatat.“ Atp.

Speciálním bonusem jsou pak teenageři. Mě osobně se jednou při milostné scéně v romantickém filmu (který byl zacílen pro zcela jinou věkovou kategorii, než k níž patřím já), v docela našlapané poslední řadě stalo, že mou dlaň uchopil uhrovitý mladík odvedle. Stiskl, až jsem vyjíkla. Zjevně byl chudák v té tmě svým vzrušením zcela obluzen a nevěděl, ke komu patří. Můj partner mu to celkem rychle vysvětlil a všichni jsme se tomu nakonec zasmáli. Jsem si jistá, že ten mladý se moc dobře necítil a minimálně zčervenal, ale nás starší to každopádně mile pobavilo.

To žáci nejmenované základní školy to pojali poněkud bouřlivěji, když se zhruba ve druhé řadě při promítání nějakého výchovného pořadu začali dost rázně popichovat a po několika vteřinách dokonce i povstali. Došlo na pěsti a facky. Dozor v kině, což jsou většinou starší dámy anebo studentky, které si tak přivydělávají, měl co dělat, aby ty dva kohouty od sebe oderval. Nakonec celou situaci vyřešila paní učitelka, která sem děti přivedla, když prohlásila, že jestli toho okamžitě nenechají, budou se na ten film dívat znova od začátku. Její hrozba zabrala okamžitě. Nevím, asi to ty děti nebavilo, nebo co…

Jak je vidět o kuriózní situace tady nouze rozhodně není. Jedna čerstvá se stala nedávno. Měli jsme na kinosále ptáka. Tipla bych holuba, ale přesné informace v popisu se rozcházejí. Zatímco promítači uvedli že viděli ptáka „ obrovského dravce s velkým zobanem“… uvaděčky jeho velikost předvedly názorně roztažením palce a ukazováku. Zjevně odlišný pohled na věc mě nepřekvapil.  Ptáka jsem si tudíž připodobnila k holubovi, ten je dejme tomu zhruba ve středu těchto konfrontací. Onen ptáček se zřejmě po spuštění zvukové techniky natolik polekal, že létal zmateně sem a tam, narážel do všeho a do všech. Takže to po chvíli mezi lidmi i personálem vypadalo jako v Hitchcockově Ptácích. (Ten jeden vážně prý zastal nálety celého houfu.) Jakmile se pak objevil kužel světla osvětlující plátno, vypravil se směrem k němu a nedal si říct. Kinařům nemusím vysvětlovat, že plátno stojí opravdu majlant. Těm ostatním to právě říkám. Takže duchapřítomní promítači rázem zhasili a sál až na nouzová světla záhy potemněl. Omluvili jsme se několika přítomným a nepromítali jsme.

Druhý den pak probíhal náročný odchyt. Ale po ptáčkovi ani vidu, ani slechu. A to jsme plašili důkladně. Reproduktory se otřásaly, světlo zářilo… Ale ani po půl hodině nic. Odpoledne jsem pak studovala, co se vlastně předešlý den mělo promítat. Nedalo mi to totiž, minimálně po hudební stránce. Ono se přeci říká… „Když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.“ A pak jsem tu hudbu našla. Pěkná, dramatická.

Zítra to dáme znovu a není možná! Nebo nám ty diváky z kina nakonec vyžene smrad z rozkládajícího se ptačího tělíčka. Nedej bože těla, kdyby ti promítači neměli skutečně jen velké oči. A to by opravdu nebylo hezké.