Tenhle příběh se skutečně děje. Každé Vánoce. Jak děti rostou a pomalu ztrácí krásnou naivitu dětství...
... jednoho dne zákonitě zjistí, že nadílku pod stromečkem nemá na svědomí ON, nýbrž maminka s tatínkem, babičky a jiní. Zkrátka nakonec přijdou o Ježíška.
Mé děti rozčarování potkalo záhy už v útlém věku. Jak na tom byla dcera, si nepamatuji, ale myslím, že se vše dozvěděla od svého staršího bratra. Ten na mne v době adventní, zhruba v jeho pěti letech věku, hulákal přes půl obchodu (protože jsem mu se slovy - Vydrž, třeba Ti to donese Ježíšek. - odmítla cosi koupit): „Ježíšek neexistuje! Davídek říkal, že Ježíšek chcípl na kříži!“
Nemusím vám vysvětlovat, jaký poprask to způsobilo v přeplněném marketu. No, celkem jsem se styděla a už nevím, jak jsme z toho tenkrát vybruslili. Každopádně, od té doby, už pro nás Ježíšek nebyl a i když se nad námi jeho mýtus vznášel celý advent, nebylo už to tolik nevinné, dětské a kouzelné.
To moje kamarádka (po poradě s okolím, že už je čas) onu choulostivou zprávu letos před svátky sdělila velmi jemně svému nic netušícímu desetiletému synkovi. Ano, já vím, že je to téměř k neuvěření, ale skutečně mu bylo nedávno deset. Snad protože bydlí na malém městě a žijí ve funkční a láskyplné rodině, která ctí tradice, dovolily tyto skutečnosti jejímu už téměř teenagerovi si iluzi udržet až do svých krásných prvních kulatin. Nicméně, chtěla ho ušetřit jízlivých připomínek od spolužáků a stejně starých dětí, tak se rozhodla to někdy koncem listopadu provézt. Zkrátka říct mu O TOM sama.
Jeho reakce mě dojala. Seděl jí na klíně, oči zalité slzami, užasle na ní hleděl a prosebně zavzlykal: „Maminko, proč jsi mi to neřekla až po Štědrém dnu? Já teď budu mít úplně zkažené Vánoce.“ Načež se zvedl a smutně pronesl: „Musím teď jít do svého pokoje, abych se trochu vzpamatoval.“ Kamarádka zůstala naprosto konsternována a téměř okamžitě ji informovanost syna v této oblasti hodně mrzela. Bohužel, takové věci už člověk nevrátí.
Synek to dovršil ještě zhruba hodinu potom, kdy se vynořil ze svého bezpečného koutku v pokojíku a se stejnou směsicí bolesti, zklamání a hlubokého poznání v hlase se otázal: „Ten penízek od zoubkové víly, taky? A Mikuláš s čertem a anděly?“
---
Když mi to po telefonu vyprávěla, měla jsem knedlík v krku a v očích mě pálila sůl. Ale to, co jsem si myslela uvnitř, to jsem jí stejně neřekla,… A sice, že já vím, ale stejně věřím. Jen už tak nějak dospěleji. Na Ježíška i na anděly.
