Tak dobře. Pokusím se (tak trochu) vcítit do role muže, který si hledá partnerku. A protože jsem bytost přecitlivělá a empatická, bude to hodně emocionální a skutečně procítěné.
Podotýkám, že vycházím ze své zkušenosti, svých vhledů, nadhledů a podhledů. Nikomu nic nevnucuji a nikoho do ničeho nenutím. Takže, pokud mohu doporučit, čtěte opravdu jen z vlastní vůle. A použijte vhledy, podhledy a hlavně nadhledy, těch prosím nejvíc. Jsem potvora ironická. A baví mě to. Pokud tenhle typ žen nemusíte, vážně nečtěte dál. Ve vlastním zájmu.
Takže…
Ať už, pánové středního věku, zůstanete sami z jakéhokoliv důvodu (kterých může být spousta, můžou být pádné i malicherné, tragické, směšné, fádní, hloupé, dobře i špatně myšlené - a mně je nepřísluší soudit) a hledáte si novou partnerku – nemáte to s námi lehké. V podstatě jste na tom stejně jako my. Jenže při posuzování typů žen, jež se vám nabízí k selektivnímu výběru potencionálních partnerek, nejsem a ani nemohu být objektivní, tudíž si ani nedovolím psát příspěvek rovný charakteru toho předchozího. Chybí mi totiž vyprávění nějakého rozvedeného odkopnutého či opuštěného kamaráda či známého. Mezi námi… Oni se s tímhle moc špatně srovnávají, obtížně svěřují i kamarádům a s chlapy u piva se o tom klábosit nedá, takže asi tak. A i když by se mi tato možnost vyslyšení od někoho nabídla, zřejmě ji odmítnu. Ne, že by mě to nezajímalo, ale spíše se opravdu nechci dostat do pasti role psychoterapeuta, která se může zvrhnout v další pasti - a sice roli milenky či kamarádky na jednu noc.
Já vím…
Chceme toho moc. Jsme náladové. Podrážděné. Brečíme. Fňukáme. Cloumají s námi hormony, krvácíme, jsme v přechodu, v depresi, v eufórii. Propadáme návalům horka, vzteku, zoufalství… Utrácíme, šetříme, pořád a pořád dokola něco řešíme, stěžujeme si, závidíme, pořád něco máme anebo zase nemáme... Chceme tu poličku přivrtat hned a do zítřka to prostě nepočká. Chceme vědět, kde jste, v kolik se vrátíte a zda jste jedli, zda je vaše strava kvalitní, zda jste dostatečně pili, zda jste prostě v pořádku. Někdy nevypadáme (třeba po s dětmi probdělé noci či stresu v práci, nebo jen tak) zrovna moc dobře. Jsme unavené. Nechápeme sarkasmus a neumíme si ze sebe dělat srandu. Je toho zkrátka spousta, co neděláme tak, jak byste si to představovali.
Chápu, jak je to otravné a omlouvám se. Za celé něžné pokolení se pokorně omlouvám.
A už nic nechci. A vřele to doporučuji i svým singl kamarádkám.
A ono přesně v tom momentě se to začne dít samo. Začne to přicházet, aniž byste si o to řekli. Mám to vyzkoušené. Jen asi se někdy zastavíte a řeknete si. Žiju ještě vůbec, když mi nic nevadí? Když se sice dokážete rozčílit nad sousedem, který vhazuje plastové láhve do normálního kontejneru nikoliv do tříděného odpadu, ale roznošené ponožky po celém bytě vám nevadí. Když vám nevadí, že místo v slíbených 15:00 hod. dorazí váš muž ve 20:00 hod. a na tváři má úsměv od ucha k uchu (zatímco vy jste bez sebe strachy) a tvrdí vám, že v kolik přijde, vůbec neříkal a že ten telefon (od kterého neodtrhne nos ani na záchodě) měl celou dobu v tašce a vůbec se na něho za těch 5 hodin nepodíval. Když vás nenamíchne ani šéf, který vás v přehršle práce a hořících termínů, nechá se zadáním „udělej to, jak to chceš“ vytisknout obyčejnou informační ceduli snad desetkrát, než je spokojen.
Asi máme veliké srdce. Nebo já nevím. Možná jsme dospěly k životnímu poznání v duchu hesla: Co vás nezabije, to vás posílí. Anebo toho druhého, mnou oblíbeného: Hlavně se z toho nepo! (však vy víte)
Anebo, možná, jsme vážně úplně blbé…
Nebo (už vím) jednoduše - JSME ÚŽASNÉ.
(A teď si v tom udělejte pořádek sami. Protože to všechno co je v článku a ještě spoustu dalšího my ženy jsme. A vy vlastně taky! Vážně nejsem feministka a mám vás ráda, milí mužové.)
P. S. Tentokrát pouze pro dámy. Něco vám prozradím. Ty roznošené ponožky se dají smotat do klubíčka a vhodit mezi ty čisté. Je to docela zábava a navíc, dámy, čistá revolta. Buďte si jisté, že tohle se od vás nečeká! A také toho, že o tom víte jenom vy. No vlastně už ne, už jsem to prozradila…
