Vyšli jsme si na výlet. No, tedy výlet. Spíš nedělní shopping s procházkou. Koupit dceři něco za vysvědčení, strašlivě výhodně se zaregistrovat u Yves Rosher (s řasenkou zadarmo), dát si kafíčko a úžasný zákusek…
... a pak se jít trochu provětrat. Nic neobvyklého a mimořádného.
Až na nález mobilního telefonu Samsung, bílé mini provedení, přesný typ nevím. U mě a dcery to nevzbudilo žádné mimořádné emoce. Ale naprosto to dostalo mého přítele. Jeho dobrodružná povaha začala okamžitě v hlavě rozvíjet stovky příběhů a variant, jak telefon vrátit jeho majiteli. Neznalý androidu si ovšem v lecčems počínal zcela zmateně a komicky. Přístroj byl bohužel zaheslovaný, takže se z displeje dal zjistit pouze stav baterie, operátor a informace o nastavení budíku, jak naznačovala důvěrně známá ikonka maličkého ciferníku v rohu. Přítele se zmocnila panika, když odhalil pouze 8% nabití – okamžitě se chtěl vrátit k zaparkovanému autu a napojit telefon na nabíječku, aby definitivně neumřel. Obě jsme ho uklidňovaly, že to tu půlhodinku procházky vydrží. V dalším empatickém rozpoložení chtěl telefon okamžitě odnést do obchodního centra, nedaleko něhož jsme jej našli (konstatoval, že přece tam nějaké informace či ztráty a nálezy jsou), nicméně jsme mu to obě vymluvily. Podle naší teorie by jej tam totiž nikdo nehledal, stejně tak v krámu operátora, který ho napadl následně. A takových „myšek“ s vrtivými ocásky bylo více… ale nakonec můj aktivista přijal fakt, že nejlepší bude mašinku nabít a opravdu počkat, až někdo zavolá.
Čekali jsme do večera. Nic. Mašinku jsme nafotili a dali do místní skupiny na FB. Až na pár Andersenů s velmi odvážnými teoriemi o ztrátě či odcizení, nad kterými jsme nechápavě kroutili hlavami, se neozval nikdo. Aktivista byl čím dál tím nervóznější. Jeho touha najít zoufalého majitele (soudě podle sebe, pokud by ztratil mobil) nabírala pomalu gigantických rozměrů. Napadlo ho vyjmout z přístroje paměťovou kartu. A našel! Několik fotografií asi 10letého kluka, několik videí asi 10letého kluka, fotky zřejmě maminky v turbanu, tatínka a babičky – vše datováno někdy v prosinci. Jakoby telefon nikdo už téměř měsíc nepoužil. Videa byla z hokejové šatny. Skvělé. Další indicie je na světě! Pátrání se mohlo rozběhnout novým směrem. Obchodnímu centru přilehlá sportovní hala a v ní sídlící místní hokejový klub byl jasnou trefou do černého. Našly se stránky, našel se FB, napsal se příspěvek, přiložila fotka… A našel se i někdo, kdo zná maminku hocha.
A tak se telefon nakonec předal. Maminka volala na druhý den s tím, že klučina ani nezjistil, že ho vůbec ztratil a ona volá okamžitě, jak ji kontaktovala jiná maminka hocha navštěvujícího stejný hokejový oddíl. Děkovala a obdařila nás krátkou historkou o tom, že syn ten mobil má fakt jen tak, že ho má. A že, když ho má, většinou ani o tom neví anebo dělá, že neví. Oba jsme na sebe koukli a vybavili si naše už veliké děti. Ty se bez mobilu ani nehnou a máme často pocit, že právě on je jejich jediným přítelem, důvěrníkem, kamarádem, rodičem, učitelem a nevím čím ještě.
Později navečer volal kluk. Trochu naučeně v dlouhých větách s ještě delšími pomlkami třesoucím se hlasem poděkoval mému příteli také. Byl vážně roztomilý.
Den na to psal na FB i jeho otec. Rodiče byli zjevně rozvedení a on našel původní zprávu na stránkách hokejového klubu až nyní. Přítel mu oznámil, že telefon už je doma. Obratem napsal jen: „Dobří lidé ještě nevymřeli.“
Když jsme se pak s přítelem bavili, oba jsme se shodli na tom, že to funguje. A že nejlepší byla reakce a poděkování od toho kluka. Jednoznačně. A také zjištění, že ztráta pouhé věci = ztrátě pouhé věci a že někdy, než ji zjistíme, vlastně se nám ona věc tak nějak sama vrátí. Protože dobří lidé ještě přeci nevymřeli.
