Co na tom ty ženské mají?

Chodit v botách na vysokém podpatku jsem vždycky považovala za trest. Představa celého dne tráveného v tomto obutí na mě působila nepohodlně, doslova a do písmene nebezpečně až sebevražedně.

Do společnosti je toto obutí ale více či méně nejvhodnějším, takže v botníku u mě pár podobných kusů naleznete, ale opravdu jen poskrovnu. Výška podpatku tak do těch 8 cm. Maximálně. Víc vážně nedám. Jinak chodím v balerínách a ve všem, u čehož výška podesty dosahuje tak nanejvýš centimetrů dvou. Hodně se procházím a přesunuji pěšky a v dolní části končetin vybavena čímkoliv méně pohodlným, si své migrace nedovedu dost dobře ani představit.

Přesto mě ženskost vyzařující z podobně vysoce obuté osoby, fascinuje. Přidávám se tak ke většině mužské populace, pro niž jsou střevíčky přímo sexuálním symbolem. Přesto hlášky typu: Chtěla bych ty střevíčky, ale mají příliš malý podpatek! Anebo: Hezké, ale chtělo by to aspoň 10 cm! ode mne nejspíš neuslyšíte. Na tohle jsem opravdu moc veliká vesničanka.

Což mi připomnělo nedávnou příhodu z Tesca. Táhla jsem z něj obří tašku s nákupem. Klasická víkendovka. Co vám budu povídat, přátelé! Všichni co máte početnější rodinu, budete vědět. U pokladny mi ze všech těžkých věcí byl milostivě odebrán akorát dvoukilový pytel brambor, který rychlým pohybem přes „pípák“ poněkud vytekl. Inu ty shnilé zemáky byly maskované a fakt jsem je nechtěla zaplatit. Předtím jsem byla bruslit na in-linech, takže jsem s tou taškou, bruslemi a zpoceným celým já, kráčela schváceně k autu. V roztržitosti jsem nákup málem narvala do kufru cizí temně zelené Felicie, která stála ob tu moji. (Mám vážně pestrý život...)

A pak jsem ji uviděla! Černovláska. Vyžehlené dlouhé vlasy. Dokonalý makeup. Celá v černém až na tmavě růžové boty na asi 15centimetrovém jehlovém podpatku. Nevím, co mě zaujalo víc... Zda ona anebo ty boty. Nebyla rozhodně krásná, ale krásné bylo to, jakým způsobem se na těch jehlách pohybovala. Když si asi po páté hrábla do hladkého ebenově černého účesu, uvědomila jsem si, že na ni civím. Koukla jsem na svoje černé baleríny s kytičkou vepředu, vzpomněla si na mou pražskou známou Jitku, která měla podpatek snad i na papučích a dokázala dlouhé minuty líčit, jak je to maximálně pohodlné, zaklapla jsem kufr Felicie s obří taškou, a konečně usedla za volant a nastartovala…

Hlavou se mi mihlo, že na tuto planetu jsem se fakt nenarodila. Naštěstí.

P.S.: Ale stejně bych ji chtěla vidět v těch šteklích řídit:-)