Člověk už neví, coby jed!

Aneb tak trochu jiný článek o jedech, co jíme. A protože jsem to neuměla uchopit jinak, začnu malým ohlédnutím, jak jinak než do dávných dob dětství. Nikdy bych neřekla, že i štěstí souvisí s jídlem.

Ale souvisí, protože nejíme jen tak, že jíme…

Vyrostla jsem na vesnici. K jídlu byly brambory, zelí, vajíčka, mléko, chléb, brambory a zelí. Na neděli máma pekla buchty nebo bábovku. O svátcích byla ryba a bramborový salát. Sezónní zelenina a ovoce, v zimě kompoty a čalamády, exotické ovoce jen střídmě, pokud bylo k dostání. Pašíka či kravku máma odmítla chovat po smrti babičky. Takže z masa jsme měli tak akorát králičí. Na všechny možné způsoby, protože jsme jich měli mnoho. Králičí jsem už nesnášela. Takže jsem nejedla maso. Jiné maso bývalo v obchodech jen ve čtvrtek a ještě k tomu na příděl. A pokud jste někdy během týdne naštvali prodavačku v úseku masny, mohli jste si být jisti, že místo masa dostanete podrážku. Byli jsme v podstatě šťastní.  Staří se umívali a mladí dělali hlouposti anebo naopak, to už vám přesně neřeknu. Zapomínám rychle. Asi to taky mají na svědomí ty jedy.

Byli jsme v celku zdraví. K doktorovi jsme moc nechodili. Stolici jsme měli pravidelnou. Nebyly alergie, astma, neměli jsme kožní problémy atd. Z vesnice vím akorát o jednom klukovi, který měl vrozenou srdeční vadu a druhém, který od narození trpěl lupénkou.  Jedli jsme špinavá jablka, třešně, jahody od bláta, angrešt a rybíz přímo z keříků, když nebylo zbytí občas i mrkev opláchnutou ve vodě z kaluže. Máma mi snad nikdy neřekla: „Běž si umýt ruce“. To spíš křičela, ať si umyjeme nohy, protože jsme běhali bosí a pak samozřejmě s těma špinavýma nohama lezli i do baráku.

V jednom mém zaměstnání jsem měla kolegu, který měl obsesi.  Myl si ruce neustále. Byl prodavač a na cokoliv sáhl, musel si je jít umýt. Aby pořád neodbíhal, sháněl si přes kamarády v zahraničí vlhčené brousky. U nás tenkrát ještě běžně a za normální peníz na trhu nebyly k dostání. Někdy pracoval v rukavičkách. Ale to mu vedení moc neschvalovalo. I když pro mne byl obrázek muže v bílých rukavicích, který mi z regálu sundává právě zakoupenou hifi soustavu, ohromující… S ním ale rozhodně v rukavičkách nejednali. Musel si odbíhání na mytí rukou nadpracovat a vlhčené ubrousky používat „hlavně nenápadně“, tak, aby se některý ze zákazníků snad nad jeho podivnými způsoby nepozastavil. Do jídelny si nosil svůj příbor a talíře. Kuchařce talíř předkládal a držel, zatímco ona mu na něj nandávala. Byl to oblíbený kluk a všichni ho respektovali. Dnes by to spolupracovníci neustále řešili a nakonec by odešel sám s pocitem, že je jiný. Žijeme totiž v mnohem krutějším světě.

Ale to jsem trochu odbočila. Tenhle článek je přeci jenom o jedech, co jíme. Dnes jich jíme spoustu. Možná jsme jedli už tehdy, ale neměli jsme ani tušení. O to více nám ale chutnalo. Dnes aby si člověk na nákupy vzal málem dva dny volno. Než prostuduje etikety a načte si složení… To máte samá éčka, palmový olej, odřezky, tuk, umělá sladidla, parabeny, sůl, ropné látky, laktóza, lepek, dochucovadla … jedy, jedy, jedy. Dříve párky obsahovaly maso, dnes je v nich mimo jiný sajrajt i sója. Dříve jsme si myli hlavy šampónem z heřmánku s přírodní pěnící složkou, dnes v něm musíme mít mango, kiwi a vanilkový extrakt s patřičnou dávkou parabenů – to aby byla hlava pěkně napěněná jako v čepičce.

 Jenže, to všechno vlastně jíme. Konzumujeme. Jsme konzumenti a žijeme konzumním způsobem života. Nejí totiž jen naše ústa, ale i naše kůže, každý náš pór. Jí dokonce i naše oči.  A všemi těmi způsoby konzumace se do nás dostávají věci, které do nás nepatří.

Tak ráda bych byla, kdybychom si už jednou provždy uvědomili, že jsme lidé! Jsme součástí přírody a naše touha po tom se za každou cenu lišit by neměla převyšovat touhu se rovnat. Jídlo si vylepšujeme šidítky. Kosmetiku si vylepšujeme šidítky. Látky, do kterých se oblékáme, jsou šidítka. Sledujeme šidítka. Šidíme barvy, šidíme zvuky, šidíme city… Šidíme ty kolem sebe. A nakonec nejvíc i sebe sama. Všechna ta rozkoš, požitek a krása, až přechází (anebo odchází?) člověk. (Měla bych říkat zrak, ale my přeci záměrně nevidíme.)Stále vymýšlíme něco, co už dávno vymyšleno je.  A to, co je, nechceme znát. A když už chceme, neumíme to používat. Nebo nám to připadá staré. A staré je automaticky nepoužitelné. Jak jsme ale mohli zapomenout na to, že stáří je především moudrost a zkušenost?! To nevím…

Jíme jedy a jsme tudíž logicky jedovatí. Otrávili jsme planetu, otravujeme lidi, jsme otravní sami sobě. Všechno to hmotné jako by bylo už napadené.

Jen naše duše touží po tom čistém a ví. Tak ráda bych se do ní zakousla a dala ochutnat vám všem. Ovšem k tomuto cíli je přede mnou ještě dlouhá cesta. Ještě se teprve batolím. A začínám tím, že jím a vyhýbám se jedům.