Bez bariéry

Pracuji ve spořitelně. Jsem tady na brigádě od začátku prázdnin. Většinou dělám jen administrativní práce. Stojím v kostýmku, obutá do lodiček, učesaná, namalovaná, příjemně naladěná a s úsměvem na rtech a, … kopíruji.

Tedy většinou. Smlouvy, pojistné události, faktury, doklady,… papíry, papíry, papíry. Kupodivu mě to baví. Ty papíry sem nosí lidé a člověk si s těmi lidmi aspoň popovídá. Většinou jsou rozhovory slušné a uspokojivé. Klient by neměl odsud odcházet s pocitem nepochopení. K tomu mám za to i nějakou korunu na přilepšenou.

Většina manipulací s papíry probíhá bezproblémově a dobře. Vím, jak reagovat na standardní situace. Byla jsem poučena. Dnes ráno se stalo ale cosi, co z toho standardu vybočilo a já tu teď dřepím - zlomená za tím přepychově naleštěným pultíkem a nahlas pláču. Prostě proto, že mě to zasáhlo.

***

Přijela před polednem. Většina zaměstnanců spořitelny se odebrala na polední přestávku. Hlasitý bzukot skleněných kójí se utlumil. Krčila se na invalidním vozíku. Malá, šedivá, bezradná. V ruce třímala – jak jinak než papír. Už z dálky mi jej v drobné ručce podávala a cosi mumlala. Bohužel jí nebylo rozumět ani slovo. Když byla konečně dostatečně blízko pultíku, obešla jsem jej a papír si od ní vzala. Jeho obsah mi nic neříkal. Paní se mi snažila něco vysvětlit, ale její mluvě jsem i přes veškerou snahu nerozuměla. Ani slovo. Prohlídla jsem si tedy mírně pokrčenou stránku znovu, požádala jsem vozíčkářku, ať mi nikam neuteče (význam toho mi došel až později) a obvolala jsem pár oddělení, abych zjistila, co to vlastně mám v ruce a co s tím. Naneštěstí na většině oddělení se poledně pauzovalo, na jednom čerpali řádnou dovolenou. Nepořídila jsem nic a připadala jsem si nemožně. Přesto má touha vyhovět téhle drobné ženě na vozíku rostla o to více právě onou bezradností.

Nakonec se mi asi po pátém telefonátu podařilo odhalit jak na to. Papír jsem od paní vzala, zaevidovala na podatelně, vysvětlila jí další postup a obě jsme se spokojeně rozloučily. Při tom loučení jí upadly na zem brýle. Bohužel jsem zaznamenala až její snahu požádat mě o pomoc, nicméně mluva byla tak špatná, že co chce, mi to došlo až po chvíli. Obešla jsem pultík a brýle podala. Když se otáčela, spadly jí ještě jednou.  Navíc se jí z klína sesunul na zem i tenký pléd, kterým měla přikrytá zkostnatělá kolena. Obojí jsem tentokrát zaznamenala autenticky, znovu jsem obešla pultík a spadené věci paní podala.  Urovnala si je na klíně a rozjela se směrem k východu. Nějak jsem nemohla přestat ji sledovat. Evelína, znělo mi v uších. Z papíru, co jsem zaevidovala, jsem vyčetla i její křestní jméno i příjmení. Fascinovalo mě. Evelína, Evelína, Evelína. Moc žen se tak nejmenuje.

Zastavila se u stolku, na kterém jsme měli v misce nasypány firemní bonbóny.  Její úsilí se pro jeden z nich natáhnout mě dojalo. Vycupitala jsem zpoza svého pracoviště, zcela instinktivně hrábla do misky a velikou hrst bonbónů jí vsypala do kabelky, kterou měla po straně sedáku. Paní celou dobu cosi mumlala a doširoka se usmívala. Kupodivu se z té změti hlásek tentokrát snad s přičiněním vyšší moci dala rozeznat věta: „Děkuji, rozdám je dětem cestou na náměstí“.

Pohladila mě po hřbetu ruky a pak už jen odjela. Skleněné dveře se za jejím vozíkem zavřely téměř neslyšně. A já se sesunula za ten svůj bezpečný bariérový pultík a rozplakala se.