Dubnový den v práci... Má kancelář, šedá a nehybná. V ní dva ztěžka dýchající komputery, dvě zářící obrazovky.
Skrze žábra žaluzií vyhlížím z okna. Polojasný den, zelená tráva, pučící stromy… Jaro. Krajina se probouzí. A hýbe.
Za okny to září jinak. Hodnotněji. Jasněji. Dech je tam ztichlý přesto tak nějak výraznější, hlubší a jiný… Na trávě děvčata na rozložené dece, pitíčka ze školy vedle sebe, hromádka dobrot před sebou. Jsou čtyři, tak druhá, třetí třída - odhaduji. Ještě ten krásný věk nevinnosti. Diskutují a rozhazují rukama, smějí se. Legračně a přehnaně gestikulují, v tvářích úsměv střídají grimasy. Hrají všemi barvami. Růžové a fialové mikiny, puntíkované gatě, žlutá sukýnka a nožičky tenké jak pastelky.
Nad nimi duha. Vidím ji… i je. Ničím nezatížené. Světu už rozumí, ale nebudou ho řešit. Proč také? Je příliš těžký na jejich ramínka. Stačí jim tíha školních brašen. Domácí úkoly. Počty, docela jiné od těch skutečných.
Odvracím pozornost a pracuji. Chvíli. Věčnost.
A pak, v druhém obraze, když dám odpočinout očím, mihnou se jako fáč za oknem, těsněji. Prochází kolem zídky, křižují louku. Vidím je v rolích a pozicích. Lehké i ustrnulé - baletky. Kráčí za sebou po trávě, jako labutě mávají křídly. Opakují se po té v čele. A pak se zastaví, pravačkou v řadě za sebou uchopí zábradlí a trochu nemotorně, avšak s patřičnou snahou a důležitostí pozvedají nohy. Baletky bez sukýnek. Bosé.
Sáček piškotů na zídce mezi nimi… Čeká ještě neotevřen a těší se, až poputuje z ruky do ruky.
