... aneb jeden příběh jako takové malé varování. I když si třeba říkáte, že vám se to stát nemůže. Doporučuji dočíst až do konce.
To máte sobotu odpoledne. Vytrvale prší. Normálně vymýšlíte, co byste asi tak mohli podniknout a nenapadne vás nic rozumnějšího, než shopping. Tak se trochu učísnete, oblečete a vyrazíte. Je půl třetí odpoledne, ideální čas. Začne to poněkud nepohodlně uzavírkou kvůli motocyklovým závodům a s ní spojenou objížďkou. Ale nenecháte se odradit. Vidina nově uloveného kusu nábytku, bytového doplňku, či snad dokonce hadříku (to podle toho kam všude zamíříte) vás žene dál a dál.
A pak se to stane. Míjíte kruhový objezd v jednom nejmenovaném městě a při výjezdu na něm na ni narazíte. Starší osamělá žena krčící se u krajnice. Stopařka. Vypadá zoufale a přítel s otázkou v hlase: „Vezmeme ji, zlato?“ zastaví, aniž stihnete vůbec jakkoliv zareagovat. Kroutíte hlavou, jakože ne, ale nahlas zamumláte jen: „Ty přece stopaře nebereš?“. Dělat už ovšem nemůžete prakticky nic. Auto stojí o kus dál na krajnici a přítel s psím pohledem v očích dodá: „Vypadala tak zoufale…“
To už ji ale máte u staženého okýnka a říká vám roztřeseným hlasem a špatnou češtinou s přízvukem, který ještě neumíte identifikovat: „Nezlobite se na me. Ja nikdy nestopovat. Ja se tak stydet. Neslobite se na me, prosim…“ Srdce vám rázem zjihne. Navíc, stojíte trochu na nevhodném místě, tak ji utvrdíte rychle v tom, že se opravdu nezlobíte a pobídnete ji, ať se v klidu posadí do auta. Však tam si ji už vyzpovídáte. Za necelých 20 minut cesty do cílového města vás stihne oblažit parádní historkou o cikány okradené Francouzce, která se přijela podívat do rodiště své nedávno zemřelé matky. A teď okradená, bez peněz a absolutně dezorientovaná se potřebuje dostat „za svým pánem“, čímž myslela manžela, na letiště do Prahy. Na mé pragmatické kontrolní otázky odpovídá vcelku věrohodně, jakože celou noc strávila v baru, kde jí nechala sedět jedna moc hodná servírka (což okamžitě vysvětluje z ní vycházející cigaretový odér, který po jejím nástupu zaplnil auto), manželovi volala z druhého mobilu, který měla v té tašce, kterou se zlodějům podařilo pouze rozřezat, ale nevytrhli jí ji…. atd., atd. Ani se nenadějete a k zjihlému srdci se přidá spasitelský syndrom. Ten ve vás okamžitě nastartuje program nazvaný - pomoz bližnímu svému.
Francouzka ovšem vytasí těžší kalibr a mává před vámi jakýmsi vytištěným papírem s potvrzením letu na konec měsíce, kdy měla původně odletět domů po svém putování v Česku. Text je francouzský, a protože vy jste nikdy letenku neviděla a přítel řídí, nikdo si ho vlastně ani pořádně neprohlédne. Chápete i její odmítnutí a strach jet vlakem, protože se jí to údajně stalo na nádraží. A tak to pokračuje, než jste na hlavním autobusovém nádraží, vjíždíte na parkoviště kousek od informační kanceláře a váš přítel ji do roztřesené ruky tiskne tisícikorunu + asi 15 euro (to jen pro jistotu, aby měla dost, za autobus dá jen 500 a za 500 se v Praze moc pohodlně nevyspí). A vy přece jen moc chcete, aby se v bezpečí dostala na letiště, kde si ji její „pán“ má vyzvednout ráno. Vysednete z auta a společně jdete do dopravní kanceláře, kde se informujete, jak paní nejrychleji dopravit tam, kam míří. Hurá! Půjde to autobusem za půl hodiny. Sice přes Brno, kde musí přestoupit, ale to už si prý poradí. Brno zná. Pak se vracíte do auta. Trvá na tom, abyste jí napsali adresu, a píše vám svou. Michelle Merssierr. Vyjímá se z papírku. To jméno vám je povědomé, ale zrzavá kráska vám docvakne až o mnoho hodin později. Říká o sobě, že je soudní patoložka, její manžel právník. Velkoryse vám povídá, jak vám pošle zpět „tisic euro“ a dodá: „Parfem, mate rada chanel? Nebo jinaky pani, jaky? Moc vam dekuji. Ja se tak stydet. Ja nikdy nezebrat. To takova chanba.“
Posléze dokonce skromně odmítá nákup potravin, pití a čehokoliv. Silně zatouží jen po krabičce cigaret. Dopřejete jí i tu, přestože si jí chce nově nabytými financemi zaplatit sama, vytáhnete kreditku. Pak s ní počkáte na rohu obchodního domu. Zapálí si se slovy: „Ja se muset trocha uklidnit, aspon jedna cigaret,“ ostré er je jako říz žiletkou. Šlukuje lačně. Vy právě teď poprvé máte možnost si ji pořádně prohlédnout. Fialová sportovní bunda ani lesklá halenka pod ní nevypadá lacině, u límečku sice hodně umazaná, ale tomu nepřikládáte až takovou důležitost. Má za sebou přeci těžkou noc. Černé bavlněné kalhoty a boty, jaké nosí důchodkyně. Tipujete jí tak 60, takže vás to ani neudiví. Sytě červené nalakované nehty, udržované, jen trochu polámané – inu, má za sebou boj o svá zavazadla se zloději… Brýle s kovovými obroučkami a růžové oční stíny, zažloutlé a chybějící zuby. Pro ty má také vysvětlení. Od cikána zloděje dostala ránu a vypadl jí můstek…Trochu vás jako ženu zaskočí neupravené obočí a pár nevzhledných fousů pod nosem. Mozek a ostražitost přeci jen bojuje se srdcem, ale tak nějak nemáte možnost se zmínit příteli. Varovat ho. Vy jste přeci jen více realistka.
Michelle rozevírá fialový deštník a kráčíte společně na nástupiště. Žluté bezpečí už tam stojí. Koupí si lístek zatímco vy stevardce kladete na srdce, ať se vám o ni dobře postará. Než nastoupí, oba dva po sobě - nejdříve přítel a pak vy - ji třikrát políbíte na tváře. Dojatým hlasem dodává: „Trzikrat, jako u nas ve France.“ No a pak už jen zamáváte. Zdá se mi to, anebo se usmála pod vousem?
Zbytek historky se už asi znalým podobných situací nabízí. V autě se pořádně podíváte na papírek s adresou. První, co je vám podezřelé, je doména údajné e-mailové adresy. Ta se ukáže při následném gůglování jako portál jedné cestovní agentury. Neexistuje. Neexistuje ani v celku úhledně, i když s chybami napsaná poštovní adresa. A Michell Merssierr? Tu si taky vygůglíte. A když vám dojde, že správně je to Michéle Mercier a že je to ta zrzavá kráska zoufale milující kulhavého a zohyzděného Joffreye de Peyrac - Angelika… je vám už všechno jasné. Táta by mi dal! Jeho oblíbená četba. Celých 13 dílů ve slovenštině jsem si vzala po jeho smrti jako dědictví. Zbožňoval ji. Inu na tuhle Angeliku budeme vzpomínat hodně dlouho. A také na to, jak hezky jsme naletěli.
Anebo že by ne?
P. S. Rozhodně nepřestaneme ani já ani přítel nikomu pomáhat. Ale upřímně, nedivíme se, pokud by s tím někdo po takovém zážitku přestal. Tohle jsem napsala v podstatě jako varování. Prosím, než začnete někoho zachraňovat, nenechte se zaslepit charitativní mlhou a trochu více se ptejte.
My to bereme tak, jak nám to okomentoval jeden přítelův FB fanoušek poté co si sám přítel dal tuhle historku do svého statusu. „Zase řekněte mi, kdy dostanete tak lacino lístky pro dva do první řady v divadle na Broadwayi?“
