Výlet do Prahy. Sobota, přesněji řečeno zlatá sobota. Protože nemůžete spát, jste vzhůru už před pátou a postel se vám zdá nějaká veliká a prázdná, ale smířili jste se s tím.
Protože přítel chrápe, tak zkrátka na střídačku spíte vedle v pokoji. A spíte. Jste vděčná. A vlastně spokojená…
… a k tomu dnes ještě ten výlet za vánoční Prahou.
Nalodíte se krátce před osmou ráno. V byznys class nejmenované přepravní vlakové společnosti se jako žena cítíte poněkud nepatřičně. Čistě mužský interiér podtržen zásobou výhradně čistě mužského tisku – Auto Moto Revue, Byznysmen a další obálky časopisů, z nichž na vás mrkají přední blinkry či svůdně pohlíží biceps/triceps a ze zpoceného těla přímo čpí testosteron. Naštěstí mám co číst. Vždycky si na cesty balím nějakou útlou knížku. Dnes mám soubor vánočních povídek od českých autorů. Nakonec jej ale otevřu jen na chvíli. Jsou to smutné příběhy osamělých lidí. Nechci je číst. Do poklidného rytmu kolejí zasahuje akorát stevardka, hned zkraje zásobí vodou a džusem a pak hodně dlouho nezásobí vůbec. Slintáme s přítelem po kávě. Dostaneme ji zhruba za hodinu. To už ale do kupé přistoupí slečna s obrovským kufrem a stativem. Přítel jí s tím pomáhá nahoru. Je tím naprosto konsternována. Prý si lidé dnes nepomáhají. Tak trochu jí nevěřím. Nebo spíš věřit nechci.
Vyklube se z ní velmi otevřená fotografka fotící převážně portréty žen. Má podobnou mě vlastní povahu. Náhody neexistují. Mužský element je v tu ránu s grácií vykompenzován. Povídáme si celou cestu. Nejdříve vespolek, pak už skoro výhradně my dvě. Občas nás vyruší dvě dámy vystřídajivší se na čtvrtém sedadle. Ani jedna z nich moc nemluví. První má černé triko s výrazným motivem růžových růží. Je silnější postavy a ten model na ní vypadá legračně. Druhá ze slečen má v uších sluchátka. S kufrem odmítne pomoci a než vystoupí, prohodí s námi jen dvě věty na téma chrápání. Chrápala totiž její babička. Považuje za důležité to sdělit i nám.
Fotografka se jmenuje Kateřina. Mluví o blocích, minulých životech a focení. Mluví a ptá se. Moc se mne nikdo neptá, tak jsem lehce vyvedená z konceptu. Odpovídám upřímně. Ne obšírně, ne stroze. Tak akorát. Když vystoupí, v kapse mám její vizitku.
***
Praha je kakofonie. Chaos. Konzum. Kýč. Knedlíky se svíčkovou, obojí ohřívané v mikrovlnce, za „stosedumdesátvosum“ (no nekup to). Svatovítská katedrála v odpoledním slunci. Střídající se Hradní stráž. Flašinetář, který by rozhodně zasloužil vypilovat zpěv. Boris, přítelův brácha a káva v kavárně. Pařížská s rudými sametovými mašlemi na stromech. Chleba se sádlem a svařák. Koledy. Moře a moře různě žebrajících bezdomovců. Ztracené děti. Zapadlý krámek s přívěsky z mědi na Václavském náměstí.
V záři všech těch světel, až na výjimky, černé davy, černé tváře, tlukot, volání, prosba…
Mám toho plné uši. Únavy. Snahy se vyrovnat. Vánoc, které tu tak halasně děláme neVánoci. A cestou zpět jako by bylo málo. Už obyčejně kupé. Stevardi poletují se a tam, za nimi jen růžové stopy po jejich oblečení. Několikrát se zmíní, že mají podstav. K nám si přisedá hlučná čtveřice. Dámy jsou ve viditelném vzhledovém kontrastu. Jedna obyčejná ve starém triku, riflích, nenamalovaná a s chlapeckým účesem. Druhá v rudé haleně a s rudým srdcem na krku o sebe zjevně dbá dosti. Havraní vlasy plné smutku. Pochopím později.
Pánové působí stejně. Tedy dokud nepromluví. Ten od červené dámy je potížista. Dožaduje se pivní láhve s takovou naléhavostí, že málem máte dojem, že bez ní umře. Pronásleduje stevardy a zjevně jim nabourává jejich pracovní postupy. Krátce po výpravném hvizdu už jedna ze stevardek na něj křičí… jestli si nespletl vlak z restaurací a že jestli by raději nechtěl příště cestovat ve vlaku nejmenovaného státního podniku. Nechtěl. Jemu se ta obsluha vlastně líbí. Akorát ji nepochopil. Více méně celou cestu, všechny tři své „kousky“. Ten třetí už mu musel zakoupit jeho kolega. Stevardi to měli zakázáno. Konflikt, promísený vzájemnými dialogy, se tak nějak stupňuje a zahušťuje, nakonec vyvrcholí výměnou názorů mezi manželi. Červené paní je mi líto. Ale víc toho brunátného pána. Je tak jednoduchý, až se mi chce ho obejmout.
Druhý pán nejspíš podniká. Má kulatou postavu a přátelské oči. Je upovídaný. Jeho neupravená žena mlčí, i když se na ni občas obrátí s přitakáním svého tvrzení. Jsou spolu dvacet let. Všechno obroušené. Krásný přátelský vztah. V některých momentech je ten pán ke své ženě opravdu galantní a ona to už ani s rozpaky neumí přijmout. Dojímá mě to, přestože to jsou bezvýznamné drobnůstky. Do téhle atmosféry jakoby vnášely cosi nadpozemského. Výkřiků druhého pána už máme dost. Je mi trapně, když červená paní prohlásí, že je jí trapně. Jako kdyby to byla její ostuda. Dotknu se jí a ujistím ji, že není. Že manžel je přeci dospělý muž a že se tím nemá trápit. Jsme lidé. Přijde mi v tu chvíli velmi důležité, aby to věděla. Na moment se mi podívá do očí. Nemusí říkat nic. Zjevně to není poprvé, kdy se tak cítila. Zjevně ani naposled.
Když všichni vystoupí, je ticho. Tma venku jakoby obstoupila celou tu vánoční směsici zvuků, tvarů, vůní a rytmů. Ještě kousek a jsme doma.
Hřeji si ruce nad svíčkou a jsem vděčná. Za to, co mám a za to, kým jsem. Sobě, rodičům, příteli… a nejvíc Pánu Bohu. Advent, neAdvent.
