Paní ministryně spravedlnosti Válková, někde použila slovní obrat o protektorátu. Je asi jedno kde a kdy. Důležité je, že se prostě tak moc nedělo...Lidé chodili do Škodovky a do Kolbenky a do Poldovky, dostávaly od Heydrycha přidáno a vše bylo v pořádku. Kdo pracoval víc a svědomitěji pro říši, dostal víc. Třeba boty nebo oběd. Kdo víc udával... zahltil GESTAPO...
Také bych chtěl být ministrem vlády České republiky, abych mohl takhle bezostyšně používat pusu, jak mne napadne. Ono se vlastně také nic nebude dít. Obzvlášť nyní, kdy Ministerstvo financí ovládá ANo, vše je ANO a v neposlední řadě, tj. bezpečnostní kontrolu - byť soukromou - Randákovu, finance, účty a ČNB ovládá ... ano, ANO, ANO, bude líp? ... ANO2011? Pomožte mi, prosím, jak se to jmenuje...
Je mi špatně...
A tak radši vzpomínám... Na ty studenty, kteří byli v noci po smrti Opletala vyvedeni ze všech vysokoškolských kolejí a poslaní rovnou do Ravensbrücku. Je mi líto těch studentských předáků, kteří byli bez řádného soudu - proste popraveni.
Vzpomínám na samotné letce, kteří se spustili z nebe, z různých vojenských úkolů, které jim byly dány v Anglii prezidentem Benešem, Františkem Moravcem či Masarykem - Janem. Kteří zato zaplatili životem. Pro Československo.
Vzpomínám na LIDICKÉ muže, kteří byli vyváděni z Horákova statku jeom proto, aby zaplatili životem za smrt člověka, který 22. ledna rok před svým úmrtím na konferenci ve Wansee jasně řekl, že všechny Židy je třeba zlikvidovat a slovanům je třeba najít místo Evropy nový prostor někde za Sibiří.
Vzpomínám na Anušku Maruščákovou, která se prostě GESTAPu nehodila do krámu a byť na ní byla hozena vina za Lidice s polu s jejím milým, prostě byla vj iném koncetračním táboře zastřelena - jako nepohodlná.
Vzpomínám na otce Gorazda, hoteliéra Veselku, kteří položili životy za české parašutisty, jenom proto, že jim poskytli přístřeší, pomoc, a možná i útěchu. Byli poravěni.
Vzpomínám na Balabána, Mašína a konečně i toho Morávka, kterým byla vlast přednější než vlastní život, či vlastní děti...
Vzpomínám na Eliáše, který coby ministerský předseda komunikoval s Benešem o každém jeho kroku, než ho ten míromilovný "reichsprotektor" nechal zavřít a popravit.
Vzpomínám na LIDICKÉ děti, které se někde u Chelmu nadýchaly zplodin z nacistických aut.
Vzpomínám na všechny z Českého ráje a Prahy, kteří zaplatily životem jenom proto, že pomohly člověku jménem Krajina v jeho ilegalitě. Člověku, který získal řád Bílého lva a nějvyšší vyznamenání Kanady.
Vzpomínám ale i na ty, kteří nebyli pasivní. Kteří udávali o sto šest. ne nadarmo se říkalo, že po Francii jsme byli druhou okupovanou zemí, kde se udávalo a kde GESTAPo nevědělo kam dřív skočit díky udáním. Třeba i tam patřili předci paní mynistryně. Možná do té první skupiny na kterou vzpomínám. Co na tom?
Dúležité je: že se tak moc nedělo.
P.S. Omlouvám se všem za nepřípustnost komentářů. Ale: lidické děti, muži, Eliáš, sokolové, vojáci, Morávek, i ty rodiny ze Železnobrodska co skovávali radisty či Krajinu nezasluhují komentáře, ale pietu. To je ale asi nad lidské chápaní paní ministryně...
