Mrzí mne, jak hluboko jsme, jako národ klesli, když musíme probírat Ferdinanda Peroutku, nositele jednoho z nejvyšších českých vyznamenání a připouštíme-li diskuzi nad jeho „údajnými“ morálními pochybeními v dobách okupace.
Já sám ve svých myšlenkách nepřipustím ani na minutu jakoukoliv pochybnost o jeho sděleních, které předkládal veřejnosti ve svých Přítomnostech. A kdyby přece jen jakákoliv pochybnost padla a byla pravdivá, nechť je vykoupena oním zoufajícím a dlouhotrvajícím vězněním v koncentračním táboře, který Ferdinand Peroutka prožil. Jen vysoce nemravný člověk může tak podle a poklesle špinit hroby druhých, ale možná že to dělá jen ze svého vlastního a vnitřního strachu, že sám bude zapomenut.
Prakticky denně dostávám najednou maily od naprosto neznámých lidí, kteří si říkají vlastenci a kteří provolávají slávu směrem k prezidentu republiky. Pro mě ale již navždy bude spíš symbolem švejkovství, než vzorem rovným morálních hodnot Masaryka. Ony útočné maily, jak to zase pan prezident nandal oné „Havlovské“ lůze a zaplaceným novinářům, protože přeci Peroutka se jasně ve svých článcích poklonkuje Hitlerovi, mají spíše podobenství útočným dopisům soudruhů dělníků, kteří si přáli co nejpřísnější potrestání Milady Horákové. Onen zápas švejkovství s mravními ideály Masarykovými, jako by najednou díky úloze prezidenta Zemana dával pocit vítězství té méně „složitější“ myšlence, v rámci celé společnosti. Rozumím, že z hlediska chápaní a rozumového přemýšlení, které občas bolí, je prostě jednodušší se k onomu švejkovství přiklonit.
Co nám tedy vzkazuje Ferdinand Peroutka a jak to vidím já?
V prvé řadě Peroutka (a už to mnohokrát bylo konstatováno) velmi dobře vystihuje našeho největšího nepřítele – Adolfa Hitlera. Konstatuje holá fakta včetně onoho poklonkování Hitlerovi. Ano ale ne jemu vlastní, nýbrž takových osobností, jako byl britský premiér N. Chamberlain spolu s jeho utopickým světovým mírem v podobě darování Sudet Hitlerovi. V podstatě se dá nazvat první část článku Dynamický život jednoduchým heslem: nepřítele je vždycky lepší mít blíže než přítele, nebo: dobré poznání nepřítele může vést k ostražitosti a získání informací o jeho chybách. Využití jeho slabin.
V dalších částech vztahujících se ke spisu Mein Kampf a porovnávání jednoho velkého národa s národy menšími, nemůže nikdo a nikdy chápat jako nějaké vzývání této osobnosti. Naopak. Jasně zde Peroutka nastiňuje další osud takové říše, která se bude snažit ovládnout říše malé. Čím více jich spolyká, toliko více začne mít problémů sama se sebou, protože nedokáže udržet a ohlídat vícero front. A těm malým pak skutečně radí, aby spíše nad poklonkováním druhým, hleděli si svých, pro malé říše vlastních osobností, jako byl právě například Masaryk. To, že se ono jméno tam snad ani neuvádí, je ale těžké chápání snad jen pro Švejka…
Budeme národem Švejka z hradu?
Protože jsme malým národem a v dobách okupace se nehodila jména jako Jan Hus, jehož pomník musel být náležitě zakryt, či Masaryk, Beneš, je nutno tyto jména připomenout. A proč? Především proto, že včetně Ferdinanda Peroutky to byli lidé, kteří otevřeně chtěli, aby společnost jako taková přemýšlela. Aby odpovědi na otázky nebyly formou mediální propagandy vsugerovávány lidu, ale aby je naopak lid našel sám. Papouškové, kteří nyní po vzoru pánů z podhradí jen vesele útočí, aniž by skutečně předložili jeden relevantní důkaz, snižují tento národ, protože sami na sobě ukazují, že prostě neumí číst a neumí ani přemýšlet. Chápu, lid, který neumí číst a neumí přemýšlet je ideální pro takové ty Hitlery a jím podobné pány z hradů. Masa v podobě Švejka se snadněji ovládá. Proto doufám, že potomci spisovatele, novináře, ale i poslance Prozatímního národního shromáždění za Československou stanu národně socialistickou Ferdinanda Peroutky, kteří se ozvali a deklarovali vůli jít s touto kauzou před soud, že uspějí. Přeju jim to. Nechtěl bych totiž, abychom skutečně byli národem Švejka z hradu…
