Nové pokračování příběhu „kauza Čapí hnízdo“ vzbuzuje otázky, které již nejsou jen osobní záležitostí pana premiéra, ale dotýkají se nás všech. Pan premiér totiž vytvořil systém, který podle něj všichni kopírují tj. „já můžu vše“.
Jenže těch horních deset tisíc opravdu vše nemůže…A tak:
První otázkou, často rezonující v médiích, je samotné Čapí hnízdo. Zneužití, nebo nezneužití dotací je však pro běžného občana něco naprosto nehmatatelného. Navíc částka – oněch 50 milionů je přece z hlediska miliardáře naprosto marginální záležitostí. Pokud do toho započítáme kauzy ostatních politických stran a jejich politiků (kauza Severozápad, Rath atd.) v řádech stovek milionů korun až miliard, je to opět záležitost směšná a řekněme podobná psům okousávajícím kotníky…Nechme ji proto policii.
Druhou otázkou, na kterou poukázal ve své podstatě Marián Jurečka, je otázka mravní a vztahů v rámci rodiny. Ano, únosy dětí se dějí. I syn prezidenta Slovenské republiky by mohl vyprávět a není to tedy záležitost jen naší malé země. Otec, v tomto případě Andrej Babiš, prostě v honbě za mamonem dokázal zpacifikovat i vlastního syna. Nadějný mladý letec, s papírem (včetně psychotestů), že může řídit Boxing 737, byl zatažen do tatínkových ekonomických machinací (tatínkovi se přece neodporuje) a když se zjistilo, že je vlastně nepohodlný, byl odstraněn. To je ale stále ještě rovina osobní, soukromá, která se nedotýká celé společnosti, byť by i v této věci měla policie konat.
Třetí a již podstatnější otázkou je, proč policie v okamžiku oznámení o únosu nekonala a přímo nevyslechla syna Andreje Babiše. Představte si, že máte 15 syna, kterého vám někdo unese na Krym. Jemu se podaří prostřednictvím únoscova notebooku napsat jediný e-mail s žádostí o pomoc přímo na policii, byť pomatený. A ta místo toho, aby zalarmovala všechny své složky dovezla vám vaše dítě, které by potom jasně mělo říct na rovinu, zda jen uteklo, nebo bylo uneseno, tak prostě kontaktuje únosce, zeptá se jich jestli je vše v pořádku a odejde. Pokud souhlasíte s takovým způsobem vyšetřování pak nečekejte, že se v této zemi něco vyšetří. Ze shora se to prostě zamete pod stůl.
Čtvrtou otázkou, která souvisí s předchozí, je dozorování státních zástupců. Ti přece dohlíží na každé trestní oznámení. Na každodenní činnost policie. Je tedy otázkou co udělali státní zástupci konkrétně v tomto případě? Policie dostala e-mail od syna premiéra že je unesen, zavolala panu premiérovi, ten řekl že je to „kampaň“ a věc odložili. No fajn může být. Ale co státní zástupce? Také měl mobil na pana Babiše a také si jen zavoláním ověřil, že je to kampaň, že můžeme být všichni v klidu, protože občané České republiky se do okupovaného Krymu, nebo do Moskvy, opravdu neunášejí?!?! Zvláštní státní zástupci…
Pátou otázkou, ryze politickou, je způsob jakým se dostávají politici hnutí ANO do veřejných funkcí. Takže jedna psychiatrička, protože pan premiér potřebuje posudek na svého syna, ho narychlo sepíše od stolu a zato má možnost kandidovat na starostku v části Prahy? … Takže kandidáti na vrcholné politické funkce se nevybírají podle kvalit ale za protislužby? … Zajímavé politické hnutí…
Šest otázka je ryze bezpečnostní, tedy: jak je možné že ve firmě pana premiéra je řidič (možná dokonce řidič pana Babiše, když ho nevozí vládní limuzíny?), který pochází z Ruska, má takové možnosti, že unáší lidi tu do Moskvy, to na Krym, nota bene s diplomatickým pasem. Co dělají naše bezpečnostní složky, spí? To když se hlídala paní Nečasová, protože byl strach o její život, tak jí museli vedle ochranky hlídat i vojenští zpravodajci a nyní si rusky hovořící člověk jen tak vozí syna premiéra České republiky (země, která je členem NATO) po Rusku, dokonce po vojensky obsazeném a militarizovaném Krymu a všichni mají oči slepé? Jaké jsou vazby tohoto pána na všechny ruské bezpečnostní složky, když si jen tak jezdí s českým „bláznem“ po celé jejich matičce Rusi?...
Pan premiér vytvořil zdání, že může vše. Kdo ho nenapodobil, byl odstraněn, nebo musel rezignovat. A tak máme policii, která asi vyšetřuje, ale vlastně nevyšetřuje, protože jí dělá problém najít syna pana premiéra… Máme státní zástupce, kteří dohlíží, ale vlastně nedohlíží. Máme politiky, kteří mají mobil na pana premiéra. Asi, kdyby potřebovali něco zařídit, nebo kdyby recipročně potřeboval zařídit něco pan premiér – např. zdravotní potvrzení. A pak máme 30% lidí, kteří chtějí mít taky mobil na pana premiéra a taky chtějí mít někoho, kdo jim dá zdravotní potvrzení, když se jim třeba náhodou nebude chtít jít do práce.
A tak zbývá poslední otázka na nás na všechny: jestli si na demokracii hrajeme, nebo ji opravdu chceme.
